Soused mi celé měsíce parkoval na trávníku – jeho auto jsem proto obklopil betonovými zábranami, jenže moje pomsta se proměnila v opravdovou noční můru

Celých šest měsíců využíval můj bohatý soused předzahrádku před mým domem jako své soukromé parkoviště. Moje stížnosti přehlížel a pokaždé se mi vysmál, když jsem ho požádal, aby své auto přeparkoval. Nakonec mi došla trpělivost a nechal jsem jeho Mercedes uzavřít mezi těžké betonové bloky. Když si objednal obrovský jeřáb, aby svůj vůz dostal ven, byl jsem přesvědčený, že jsem konečně zvítězil. Jenže následovalo něco, co nás oba naprosto zaskočilo.

Jeřábník si pozorně prohlédl Mercedes uvězněný za mou betonovou zdí a potom se obrátil k rozzuřenému sousedovi.

„Pane, je to mimořádně riskantní. Úhel, pod kterým bychom museli auto zvedat, je velmi nevhodný. Důrazně vám doporučuji, abychom to nedělali.“

Richard zařval tak hlasitě, že ho musela slyšet celá ulice.

„PROSTĚ TO UDĚLEJTE! JE MI JEDNO, KOLIK TO BUDE STÁT!“

Stál jsem na verandě a ze všech sil se snažil neusmívat.

Sešla se tam téměř celá čtvrť, aby sledovala, jak se nejbohatší muž z naší ulice pokouší dostat svůj drahocenný automobil z mého pozemku.

Jmenuji se Robert.

Je mi 48 let.

Ještě před šesti měsíci by mě ani ve snu nenapadlo, že obyčejný spor o parkování jednou přivede před můj dům obrovský autojeřáb.

Richard byl zámožný podnikatel.

Vlastnil tři luxusní automobily.

Jeho příjezdová cesta byla dostatečně prostorná, aby se na ni vešlo několik vozidel.

Přesto svůj Mercedes neustále nechával stát na mém trávníku.

Zpočátku jsem vůbec nechápal, proč to dělá.

Když tam zaparkoval poprvé, předpokládal jsem, že má návštěvu a na vlastní příjezdové cestě mu dočasně nezbylo místo.

Podruhé jsem ho zdvořile požádal, aby vůz přeparkoval.

Když se to stalo popáté, vedly už napříč trávníkem hluboké stopy po pneumatikách, přestože jsem se o něj celé roky pečlivě staral.

„Richarde, mohl byste prosím přeparkovat? Ničíte mi trávník,“ řekl jsem mu jednoho odpoledne.

Rozesmál se.

„Uklidni se, dědku. Vždyť je to jen tráva.“

Potom se ušklíbl.

„Měl bys být rád, že ti zahradu zdobí tak drahé auto.“

Nevěřícně jsem na něj hleděl a čekal, kdy naznačí, že to byl jen nepovedený vtip.

Jenže on to myslel naprosto vážně.

Během následujících měsíců jsem si stěžoval nesčetněkrát.

Někdy Richard Mercedes skutečně odvezl.

Jen aby ho následujícího dne zase zaparkoval na mém pozemku.

Jindy mě úplně ignoroval.

Snažil jsem se s ním mluvit v klidu.

Nechával jsem mu vzkazy.

Jednou jsem mu dokonce nabídl, že mu pomohu uspořádat auta na jeho příjezdové cestě jinak, aby se tam všechna bez problémů vešla.

Nic nezabíralo.

Postupně mi došlo, že Richard můj trávník jako další parkovací místo vůbec nepotřebuje.

Prostě ho bavilo, že mu v tom zřejmě nedokážu zabránit.

Jednoho pátečního večera jsem přijel domů a uprostřed čerstvě opraveného trávníku znovu našel jeho Mercedes.

Tehdy jsem učinil rozhodnutí, kterého jsem měl později hořce litovat.

Můj kamarád Fletcher spolupracoval s menší stavební partou.

Díky své práci měl přístup k těžkým prefabrikovaným betonovým zábranám.

Když jsem mu vysvětlil svůj plán, nejprve si myslel, že si dělám legraci.

„Ty chceš jeho auto úplně obestavět?“

„Přesně tak.“

Fletcher na mě nevěřícně zíral.

„Roberte, to je příšerný nápad.“

„Měl šest měsíců na to, aby si našel jiné místo k parkování.“

Kamarád mě varoval, že uvěznit něčí auto může způsobit mnohem větší problémy než poškozený trávník.

Já ho však nechtěl poslouchat.

Nakonec Fletcher a ještě jeden známý souhlasili, že mi se stavbou betonových zábran pomohou.

Fletcher ale trval na tom, že kolem Mercedesu musí zůstat dostatečný odstup.

S příslušným povolením jsme si z jeho pracoviště vypůjčili potřebné vybavení.

Potom jsme celou noc strávili rozmísťováním těžkých betonových dílů a jejich spojováním.

Když následující ráno vyšlo slunce, stál Richardův Mercedes uvnitř mohutného betonového ohrazení, které působilo jako uzavřená zeď.

Nemohl vyjet dopředu ani couvat.

A neměl ani dost místa, aby se otočil.

Spokojeně jsem si své dílo prohlížel z verandy.

Poprvé za šest měsíců jsem měl pocit, že jsem získal situaci zpátky pod kontrolu.

Ten pocit mi vydržel přibližně dvacet minut.

Pak se Richard přiřítil k mému domu.

Obličej měl rudý vzteky.

„CO JSI TO SAKRA UDĚLAL S MÝM AUTEM?! TU ZEĎ OKAMŽITĚ ZBOŘÍM!“

Vyšel jsem na verandu a usmál se.

„Jestli se mojí zdi jen dotkneš, zavolám policii. Stojí na mém pozemku. Už jsi zapomněl?“

Richard nadával, vyhrožoval právníky a požadoval, abych betonové zábrany okamžitě odstranil.

Připomněl jsem mu, kolikrát jsem ho žádal, aby svůj Mercedes odvezl z mého trávníku.

„Toho budeš ještě litovat,“ zavrčel.

„Zajímavé. Něco podobného ti říkám už půl roku.“

Richard začal betonové bloky zkoumat.

Do jednoho vztekle kopl.

Pak zjistil, že s těžkými zábranami nepohne ani o milimetr.

Zatímco jsme se stále hádali, objevil se Fletcher.

„Můžu sehnat partu, která jeden z těch bloků odstraní,“ nabídl.

„Pak auto bezpečně dostaneme ven.“

Richard se však podíval přímo na mě.

„Ani náhodou! Nebudu toho chlapa prosit o svolení, abych získal zpátky vlastní majetek.“

Místo toho vytáhl mobilní telefon.

A začal někam volat.

Během několika hodin našel firmu, která byla schopná poslat speciální jeřáb.

Ten měl Mercedes zvednout přes betonovou bariéru, aniž by těžká technika musela vjíždět na můj trávník.

Ještě téhož odpoledne přijel do naší ulice obrovský jeřábový vůz.

Přinesl jsem si na verandu židli.

Byl jsem přesvědčený, že se právě chystám zažít největší triumf svého života.

Jeřábník se jmenoval Orson.

Byl to muž se širokými rameny, který si nejprve důkladně prohlédl Mercedes a změřil dostupné vzdálenosti.

Čím déle všechno zkoumal, tím ustaraněji vypadal.

Nakonec vysvětlil, že zvednutí vozidla z ulice bude vyžadovat velmi nepříznivý úhel.

„Nejrozumnější by bylo odstranit část betonové bariéry,“ řekl.

Richard na mě ukázal prstem.

„Tenhle člověk už se tady ničeho nedotkne. Najděte jiný způsob.“

Orson se nenechal zastrašit.

Zkontroloval zvedací popruhy.

Upravil polohu jeřábu.

A vysvětlil, že nanejvýš zkusí krátké zkušební nadzvednutí, pokud budou splněny všechny bezpečnostní požadavky.

Richard si po celou dobu příprav stěžoval.

Mezitím se na protějším chodníku shromáždili další sousedé.

Všichni zůstávali za hranicí bezpečnostního prostoru, který Orson vymezil.

Někteří si šeptali o mé betonové zdi.

Jiní se smáli Richardovi.

Zaslechl jsem jednu ženu, jak říká:

„Třeba se konečně naučí parkovat na své vlastní příjezdové cestě.“

Nemohl jsem s ní souhlasit víc.

Fletcher stál vedle schodů na mou verandu a sledoval přípravy.

„Měl bys jim říct, ať toho nechají,“ poznamenal potichu.

Pokrčil jsem rameny.

„Richard si je objednal. Je to jeho rozhodnutí.“

„Jenže tu zeď jsi postavil ty.“

„Protože mi pořád parkoval na trávníku.“

Fletcher už nic nenamítal.

Jen se krátce podíval k mému domu.

„Opravdu doufám, že to dopadne tak, jak si představuješ.“

Mercedes se začal pomalu zvedat ze země.

Nejprve se pneumatiky odlepily od trávy.

Potom se celé vozidlo ocitlo ve vzduchu.

Lak se leskl v odpoledním slunci.

Richard všechno napjatě sledoval.

Já stál se založenýma rukama a vychutnával si každou vteřinu.

Jenže pak se něco změnilo.

Vůz se mírně pootočil do strany.

Zavěšený náklad se dal do nečekaného pohybu.

Orson okamžitě zastavil zvedání.

Na jeden děsivý okamžik se zdálo, že Mercedes nehybně visí ve vzduchu.

Pak se začal kývat směrem k mému domu.

„VŠICHNI USTUPTE!“ zařval Orson.

Odskočil jsem od zábradlí verandy.

Jeřábník se pokoušel zavěšený náklad stabilizovat.

Jenže Mercedes už se vychýlil příliš daleko.

Vzápětí vzduchem otřásla strašlivá rána.

Zadní roh automobilu narazil do zábradlí mé verandy.

Dřevo se roztříštilo.

Auto prorazilo část zábradlí a narazilo do dřevěného podpěrného sloupu.

Ozval se zvuk tříštícího se skla.

Když se vůz při rozhoupání otřel také o horní hranu betonové zábrany, zvedl se do vzduchu betonový prach.

Někdo vykřikl.

Orsonovi se nakonec podařilo zbývající pohyb dostat pod kontrolu.

Potom Mercedes opatrně spustil zpátky na můj trávník.

Několik dlouhých vteřin nikdo nepromluvil.

Nevěřícně jsem hleděl na svou verandu.

Zábradlí bylo zničené.

Jeden z podpěrných sloupů stál nebezpečně nakřivo.

Po schodech byly všude rozházené třísky a rozlámaná prkna.

Richardův Mercedes byl také vážně poškozený.

Ale toho jsem si téměř nevšímal.

Náraz zasáhl můj dům.

„Co jsi to jen způsobil?“ zašeptal jsem.

Richard se rozběhl k betonové bariéře.

„Moje auto! Podívejte se na moje auto!“

Vztekle jsem se k němu otočil.

„Tvůj vůz právě naboural do mého domu!“

Ukázal na betonovou zeď.

„Nic z toho by se nestalo, kdybys nepostavil tu směšnou zeď!“

„A vůbec by k tomu nedošlo, kdybys konečně přestal parkovat na mém pozemku!“

Začali jsme na sebe křičet.

Nakonec zasáhl Orson.

„Tak dost! Nikdo se nezranil a chci, aby to tak zůstalo. Dnes už se tohle auto podruhé zvedat nebude.“

Richard vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout.

Tentokrát však ani jeho peníze nedokázaly na Orsonově rozhodnutí nic změnit.

Večer, když už všichni odešli, jsem stál venku a prohlížel si škody.

Mercedes byl stále uvězněný uvnitř betonových zábran.

Všude kolem ležely trosky a ulámané kusy dřeva.

Na verandu se zatím nesmělo vstupovat, dokud odborník nezkontroluje její stabilitu.

Celé měsíce jsem si představoval, jak Richard konečně pocítí následky své arogance.

A teď ty následky doslova narazily do mého vlastního domu.

Následujícího rána se vrátil Fletcher.

Prohlédl si poškozený podpěrný sloup a zavrtěl hlavou.

„Vypadá to hůř, než si možná myslíš.“

„Já vím.“

Fletcher si založil ruce na hrudi.

„Proč se tedy tváříš, jako by bylo samozřejmé, že Richard musí všechno zaplatit?“

„Protože jeho auto zničilo mou verandu.“

Kamarád se na mě vážně podíval.

„Roberte, varoval jsem tě, že to může být nebezpečné.“

Odvrátil jsem pohled.

Pokračoval o něco mírnějším hlasem.

„Měl jsi plné právo být naštvaný kvůli zničenému trávníku.“

Na chvíli se odmlčel.

„Jenže tu zeď jsi nepostavil proto, abys ochránil trávu. Chtěl jsi Richarda veřejně ponížit.“

Jeho slova mě rozčílila.

Především proto, že jsem někde uvnitř věděl, že má pravdu.

Přesto jsem si to nechtěl přiznat.

O dva dny později přijel stavební dodavatel prohlédnout mou verandu.

Když mi předložil odhad nákladů, úplně mě zamrazilo.

Poškozený podpěrný sloup bylo nutné vyměnit.

Navíc bylo potřeba zkontrolovat další části dřevěné konstrukce, zda také neutrpěly poškození.

Zábradlí a schody vyžadovaly rozsáhlé opravy.

Celkové náklady mohly přesáhnout 14 000 dolarů.

Okamžitě jsem škodu nahlásil své pojišťovně.

Pracovnice mi vysvětlila, že vzhledem k neobvyklým okolnostem bude nutné celý případ podrobně prošetřit.

Událost vyšetřovala také pojišťovna jeřábnické společnosti.

Nikdo mi nedokázal říct, kdo nakonec zaplatí kterou část škody.

Poškozený Mercedes mezitím stále stál na mém trávníku.

Richard už na mě nekřičel.

Jenže naše mlčení nemělo s mírem nic společného.

Každé ráno jsem ho pozoroval, jak stojí u betonové bariéry a telefonuje.

Vypadal čím dál vyčerpaněji.

Skoro víc unaveně než rozzlobeně.

Ve středu jsem dostal další špatnou zprávu.

Stavební dodavatel mě varoval, abych se zajištěním poškozené verandy nečekal na vyřešení všech pojistných záležitostí.

To znamenalo, že nejnutnější práce budu muset zatím zaplatit z vlastní kapsy.

Seděl jsem u kuchyňského stolu a upřeně hleděl na cenovou nabídku.

Moje pomsta trvala jedinou noc.

Odstraňování jejích následků však mohlo zabrat celé měsíce.

Toho odpoledne někdo zaklepal na boční dveře mého domu.

Venku stál Richard.

Okamžitě jsem očekával další hádku.

On však v ruce držel pouze vizitku.

„Znám stavební firmu, která se specializuje na opravy poškozených nosných konstrukcí,“ řekl.

„Její majitel by se mohl na vaši verandu přijet podívat už zítra.“

Nevěřícně jsem na něj zíral.

„A co za to chcete?“

„Nic.“

„A já vám mám věřit, že vám najednou záleží na mém domě?“

Richard se podíval na poškozenou verandu.

„Netvrdím, že všechno byla jen moje vina.“

Potom mi podal vizitku.

„Jen nabízím pomoc s opravou.“

Hořce jsem se zasmál.

„Chcete mi teď předvést, jak snadno se dají všechny problémy vyřešit vašimi penězi?“

Richard zavrtěl hlavou.

„Ne všechno se dá spravit penězi, Roberte.“

Poprvé za celou dobu, co jsem ho znal, v jeho hlase nebyla slyšet povýšenost.

Zněl jen unaveně.

Přesto jsem jeho nabídku odmítl.

Večer mi však Fletcher položil otázku, kterou jsem nedokázal dostat z hlavy.

„Kdyby se Richard opravdu snažil nějaký problém vyřešit místo toho, aby vyvolal další hádku, dokázal bys vůbec poznat rozdíl?“

Neodpověděl jsem.

Následujícího rána jsem Richardovi zavolal.

Řekl jsem mu, že jsem ochotný promluvit si se stavebníkem, kterého mi doporučil.

Trval jsem však na tom, že o konečném výběru firmy, která opravy provede, rozhodnu sám.

Richard okamžitě souhlasil.

Bez jakýchkoli námitek.

To mě překvapilo ještě víc než jeho původní nabídka.

Stavební dodavatel potvrdil předchozí posouzení škod.

Také mi přesně vysvětlil, jak lze poškozenou verandu nejprve zabezpečit a následně opravit.

Později za mnou Richard přišel, když jsem si právě prohlížel nový rozpočet.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

Zůstali jsme stát vedle betonové zdi.

Poškozený Mercedes se stále nacházel mezi námi.

„Dlužím vám omluvu,“ začal Richard.

Čekal jsem.

„Nikdy jsem neměl parkovat na vašem pozemku. Opakovaně jste mě žádal, abych toho nechal, a já jsem se tomu jen vysmíval.“

Podíval jsem se na něj.

„Nevysmíval jste se jen celé situaci. Dělal jste si legraci přímo ze mě.“

Richard přikývl.

„Ano.“

Celých šest měsíců jsem snil o tom, že od něj přesně tato slova uslyším.

Jenže teď, když je konečně vyslovil, jsem najednou nevěděl, co říct.

Richard pohlédl na své auto.

„Něco podobného se mi už jednou stalo.“

Zamračil jsem se.

„Zase nějaká betonová zeď?“

Téměř se pousmál.

„Ne. Příjezdová cesta.“

Potom mi začal vyprávět.

Před mnoha lety sdílel společný příjezd se svým blízkým přítelem, který bydlel vedle něj.

Richard svými auty opakovaně blokoval část společné cesty.

Jeho přítel ho několikrát žádal, aby to nedělal.

Richard však odmítal.

Stále tvrdil, že o nic nejde.

Postupně se z drobných neshod staly vážné hádky.

Nakonec jejich přátelství skončilo.

„Byl to jeden z mých nejbližších přátel,“ přiznal Richard.

„Znali jsme se skoro dvacet let.“

„A co se stalo potom?“

„Odstěhoval se. Nikdy jsem se mu neomluvil.“

Nevěřícně jsem si ho prohlížel.

„To všechno kvůli parkování?“

Richard sklopil oči.

„Ve skutečnosti nikdy nešlo o samotné parkování.“

Zhluboka se nadechl.

„Prostě jsem nedokázal snést, když mi říkal, co mám dělat.“

Jeho upřímnost mě překvapila.

Richard pokračoval.

„Když jste postavil tu zeď, byl jsem úplně bez sebe, protože jste mě přede všemi zesměšnil.“

Podíval se na Mercedes.

„Bylo mi naprosto jedno, kolik bude jeřáb stát. Chtěl jsem jen všem ukázat, že dokážu své auto dostat ven i bez vaší pomoci.“

„A podívejte se, kam nás to dostalo,“ řekl jsem.

Přikývl.

Poprvé jsem v jeho obličeji spatřil něco jiného než aroganci.

Lítost.

To ovšem neznamenalo, že jsem byl najednou připravený jeho chování omluvit.

„Richarde, šest měsíců jste mi znepříjemňoval život.“

„Já vím.“

„Smál jste se mi přímo do obličeje.“

„Já vím.“

„A já jsem nikdy neměl být nucený něco stavět jen proto, abyste respektoval můj majetek.“

„Máte pravdu.“

Skutečnost, že mi neodporoval, mě téměř vyvedla z míry.

Potom se podíval přímo na mou zničenou verandu.

„Ale tu zeď jste přesto stavět neměl.“

Chtěl jsem okamžitě protestovat.

Pak jsem si však vzpomněl na Fletcherovo varování.

A na okamžik, kdy jsem sledoval Mercedes visící ve vzduchu.

Tehdy jsem vůbec nepřemýšlel o bezpečnosti.

Vychutnával jsem si Richardovo ponížení.

Nakonec jsem řekl:

„V tom máte také pravdu.“

Nějakou dobu jsme mlčky stáli vedle betonové bariéry.

Potom se Richard zeptal:

„Jak to teď všechno napravíme?“

Byla to první otázka, kterou jeden z nás položil, aniž by za každou cenu toužil zvítězit.

Během následujících dnů jsme společně hledali rozumné řešení.

Richard souhlasil, že zaplatí obnovu mého trávníku.

To zahrnovalo také hluboké stopy po pneumatikách, které tam během předchozích šesti měsíců zanechal.

Já na sebe převzal odpovědnost za odstranění betonových zábran, jejichž instalaci jsem nechal provést.

Všechny škody způsobené nehodou jeřábu jsme zdokumentovali a dohodli se, že další postup budeme koordinovat s příslušnými pojišťovnami.

Ani jeden z nás už nechtěl vznášet nepodložené požadavky nebo tvrdit, že druhý musí automaticky zaplatit úplně všechno.

Richard navíc nabídl, že se prozatím bude podílet na nejnutnějších zabezpečovacích pracích na verandě.

Jeho nabídku jsem přijal poté, co jsme naši dohodu písemně zaznamenali.

Ani jeden z nás nebyl s výsledkem úplně spokojený.

Možná to ale bylo dobré znamení.

Protože poprvé nám naše dohoda připadala spravedlivější než všechno, co jsme do té doby jeden po druhém požadovali.

Profesionální stavební parta nakonec odstranila jeden z betonových bloků.

Poškozený Mercedes byl předtím zabezpečený a připravený k odvozu.

Richard stál opodál, zatímco jeho vůz opatrně nakládali na odtahové vozidlo.

Tentokrát se nikde neshromáždil jásající dav.

Žádní zvědaví diváci.

Jen dva vyčerpaní sousedé, kteří stáli na opačných stranách trávníku, jejž společně zničili.

Než Richard odešel, přistoupil ke mně.

„Na vašem pozemku už nikdy nezaparkuji.“

„To vím.“

Zaváhal.

„Jak si tím můžete být tak jistý?“

Ukázal jsem na svůj trávník.

„Protože kdyby se to stalo znovu, prostě vás požádám, abyste auto přeparkoval.“

Potom jsem se mu podíval přímo do očí.

„A očekávám, že mě poslechnete.“

Richard přikývl.

„Dohodnuto.“

Opravy trvaly několik týdnů.

Nakonec byla moje veranda znovu uvedena do pořádku.

Finanční záležitosti se však nepodařilo vyřešit zdaleka tak rychle.

Zaplatil jsem výdaje související s betonovými zábranami, které jsem nechal postavit.

Richard uhradil škody na mém trávníku.

A při financování opravy škod po nehodě jsme postupovali podle společné dohody, místo abychom trvali na tom, že jeden z nás musí nést veškeré ztráty.

Celá záležitost nás oba stála spoustu peněz.

A pravděpodobně ještě více hrdosti, než jsme byli ochotní přiznat.

Jednoho odpoledne přišel Fletcher, aby mi pomohl rozprostřít na trávníku čerstvou zeminu.

Pohlédl přes ulici k Richardově příjezdové cestě.

Stálo tam už náhradní auto.

Řádně zaparkované.

Na Richardově vlastním pozemku.

Fletcher se zazubil.

„No, alespoň máš konečně svůj trávník zpátky.“

Zasmál jsem se.

„Tohle je nejspíš nejdražší tráva, jakou jsem kdy pěstoval.“

Opřel lopatu o plot.

„Udělal bys to znovu?“

Na okamžik jsem zvažoval, jestli mám zalhat.

Richard si přece skutečně zasloužil dostat nějakou lekci.

Jenže pak se mi vybavil ten děsivý zvuk, když Mercedes narazil do mé verandy.

Vzpomněl jsem si na rozbitý podpěrný sloup.

A na strach, který jsem v tu chvíli pocítil.

„Ne,“ odpověděl jsem nakonec.

„Hledal bych jiné řešení.“

O několik dní později jsem právě zaléval nový trávník, když Richard zajel na svou příjezdovou cestu.

Vystoupil z auta.

Když mě spatřil, krátce zvedl ruku na pozdrav.

Jeho gesto jsem opětoval.

Nebyli jsme přátelé.

Možná jsme se jimi ani nikdy nestaneme.

Ale vzájemná neúcta skončila.

A já už neměl potřebu mu při každém setkání něco dokazovat.

Celých šest měsíců jsem si přál jedinou věc.

Aby Richard konečně pochopil, že můj pozemek není jeho soukromé parkoviště.

Nakonec jsem skutečně dosáhl toho, co jsem chtěl.

Jenže k tomu byla potřeba betonová zeď, zničený Mercedes a vážně poškozená veranda.

Teprve potom jsme oba pochopili, kde jsme udělali chybu.

To, že máte oprávněný důvod ke vzteku, ještě neznamená, že je správný jakýkoli způsob odplaty.

A pokaždé, když se dnes podívám na svůj čerstvě opravený trávník, vzpomenu si na nejdražší životní lekci, jakou jsem kdy dostal.

Osud někdy nerozhoduje o tom, kdo má pravdu a kdo se mýlí.

Někdy jednoduše zařídí, aby se všichni zúčastnění konečně z něčeho poučili.