Můj soused mi kradl benzín ze starého pickupu, a když jsem ho s tím konfrontoval, ještě se mi vysmál. Tvrdil, že je mi sedmdesát, jsem v důchodu a stejně většinu času jen sedím doma. Podle něj jsem tedy benzín nepotřeboval zdaleka tolik jako on. O tři noci později se u mé nádrže objevil znovu. Tehdy mi došla trpělivost a rozhodl jsem se, že zdvořilost už stačila. Před jeho dveřmi jsem nechal něco, co rozhodně nečekal.
Je mi sedmdesát let, jsem v důchodu a před několika lety jsem ovdověl.
Pořád bydlím v malém domku na předměstí, který jsme s manželkou Nancy koupili před více než třiceti lety.
Nancy zemřela před šesti lety.
Od jejího odchodu je náš dům mnohem tišší. Trávím doma více času než dřív, ale rozhodně to neznamená, že nemám co dělat. V naší ulici mě lidé znají jako staršího pána s pickupem, který na většinu žádostí odpovídá: „Jasně, to zařídím.“
Každý čtvrtek nakupuji paní Pattersonové, které už je dvaaosmdesát let.
Když některý ze sousedů potřebuje něco převézt, rád mu půjčím svůj vůz i vlastní ruce. Dvakrát měsíčně navíc pomáhám místnímu církevnímu společenství vyzvedávat potravinové balíčky určené rodinám v nouzi.
Můj pickup je Ford F-150 z roku 1996.
Kdysi měl tmavě zelenou barvu. Jenže po desetiletích na slunci jeho kapota vybledla, sedadlo řidiče drží pohromadě díky lepicí pásce a oknu na straně spolujezdce je občas potřeba trochu pomoct, aby se vůbec zavřelo.
Nancy tenhle vůz nikdy neměla ráda.
Přesto mu dala jméno: Earl. Proč si vybrala zrovna tohle, jsem nikdy nepochopil.
„Protože prostě vypadá jako Earl,“ říkávala.
Ať už tím myslela cokoliv.
Earl je starý a rozhodně nepatří mezi krasavce, ale mám ho už třicet let. Znám každý zvuk, který vydává, a dokážu poměrně přesně odhadnout, kolik benzínu za běžný týden spotřebuji.
Právě proto jsem si okamžitě všiml, když začalo z nádrže záhadně mizet stále více paliva.
Poprvé jsem si myslel, že jsem se jednoduše přepočítal.
V pondělí jsem natankoval plnou nádrž, ujel možná dvacet kilometrů a další dva dny zůstal doma. Ve čtvrtek ráno ale ukazatel paliva sotva přesahoval polovinu.
Podíval jsem se pod auto, jestli se tam nevytvořila louže.
Nic.
Když je člověku sedmdesát, začne občas všechno svádět na svůj věk. A někdy si podobné výčitky dokonce namlouvá sám. Možná jsem nádrž vůbec nenaplnil. Možná jsem toho najezdil víc, než jsem si pamatoval.
Následující týden se ale stalo totéž.
Tím se alespoň jedna věc vyjasnila: nic jsem si nenamlouval. Jenže pokud Earl nikde neprosakoval, kam se všechno to palivo ztrácelo?
Tentokrát mi bylo jasné, že mám skutečný problém.
V neděli odpoledne jsem opět natankoval plnou nádrž. V úterý ráno jsem měl odvézt paní Pattersonovou do lékárny, protože si potřebovala vyzvednout léky na předpis a odmítala si je nechat doručit domů.
Otevřel jsem dveře na straně řidiče, posadil se a otočil klíčkem.
Nádrž nebyla ani z poloviny plná.
Vztekle jsem udeřil dlaní do volantu.
„To snad není možné!“
Zrovna když jsem stál vedle pickupu, zavolala mi paní Pattersonová.
„Franku, přijedeš ještě?“
„Ano, jen budu mít trochu zpoždění.“
„Nemusíš nikam spěchat.“
„Slíbil jsem ti, že přijedu v půl desáté.“
„To je v pořádku.“
„Ne, není. Určitě přijedu.“
Nejdřív jsem ale musel na čerpací stanici. Nakonec jsem přijel s celými pětadvaceti minutami zpoždění.
Paní Pattersonová už seděla na verandě, když jsem dorazil. Pomalu nastoupila do auta a věnovala mi drobný úsměv.
„Nedělej si kvůli mně starosti. Už tak pro mě děláš strašně moc.“
Po těch slovech jsem se cítil ještě hůř.
Když někomu něco slíbím, snažím se to vždycky dodržet.
Hned následujícího dne jsem proto odvezl Earla ke svému mechanikovi Stevovi.
Steve se o můj pickup stará už téměř patnáct let.
„Mám podezření, že mi někde uniká benzín,“ vysvětlil jsem mu.
Podíval se pod kapotu.
„Cítíš někdy benzín?“
„Ne.“
„Našel jsi pod autem nějaké skvrny?“
„Ne.“
„Kolik paliva ti vlastně zmizelo?“
„Několik galonů.“
Steve povytáhl obočí.
„To už není obyčejný únik. To je rovnou katastrofa.“
„Velmi vtipné.“
Nechal si Earla v dílně téměř celé odpoledne. Kolem čtvrté mi zavolal.
„Franku, s tvým autem je všechno v pořádku.“
„Tomu se mi nechce věřit. Je mu třicet let. Na něm nikdy není všechno v pořádku.“
„Víš přece, jak to myslím. Palivová soustava funguje správně, nádrž těsní a potrubí je také bez závad.“
„Tak kam se ten benzín poděl?“
Steve se na okamžik odmlčel.
„Nemáš v sousedství nějaké mladíky, kteří by si z tvé nádrže mohli tajně brát palivo?“
„Ne.“
„Jestli s tvým autem nikdo jiný nejezdí, měl by sis pořídit bezpečnostní kameru.“
A přesně to jsem udělal.
Koupil jsem malou kameru, kterou bylo možné propojit s telefonem, a namířil ji na svou příjezdovou cestu.
Následující ráno jsem si uvařil kávu a pustil záznam.
V 1:17 v noci vstoupil na můj pozemek nějaký člověk.
Naklonil jsem se blíž k obrazovce.
Byl to můj soused Clark.
Záhada byla konečně vyřešená. Co jsem ale nedokázal pochopit, bylo, proč muž, který bydlel jen o tři domy dál a rozhodně netrpěl finanční nouzí, potřeboval krást benzín právě mně.
Clark bydlel s manželkou a dvěma dětmi.
Bylo mu přibližně pětačtyřicet, pracoval v pojišťovně, jezdil poměrně novým SUV a přesto si neustále stěžoval, jak je dnes všechno drahé.
Už několik let si ode mě pravidelně půjčoval nejrůznější věci.
Žebřík, sadu nástrčných klíčů, prodlužovací kabel a dokonce i vysokotlaký čistič.
Jednou si vypůjčil také můj červený kanystr na benzín.
Dostat od něj něco zpátky bylo skoro stejně náročné jako vyjednávat o propuštění rukojmí.
„Clarku, máš ještě můj žebřík?“
„Jo, jo. Hned ti ho přinesu.“
O týden později jsem se musel připomenout znovu.
„Clarku, co ten můj žebřík?“
„Potřebuješ ho zrovna dneska?“
Tahle otázka mě pokaždé přiváděla k šílenství. Proč bych měl mít nějaký zvláštní důvod k tomu, abych chtěl zpátky vlastní věc?
Většinou jsem nad tím ale mávl rukou.
Teď jsem na kamerovém záznamu sledoval, jak Clark přichází k Earlovi s kanystrem v ruce.
Potom vytáhl hadici.
Dokonce jsem si pro sebe zašeptal: „Ne, to snad vážně neudělá.“
Jenže udělal.
Otevřel uzávěr nádrže, zasunul do ní hadici a začal benzín odsávat.
Zůstal jsem sedět s otevřenou pusou.
Nešlo o žádné nedorozumění a neexistovalo pro to žádné nevinné vysvětlení. Můj vlastní soused mi uprostřed noci kradl palivo z pickupu.
O deset minut později jsem už stál před jeho domem.
Otevřel mi v teplákách a s hrnkem kávy v ruce.
„Dobré ráno, Franku.“
„Ty mi tajně odčerpáváš benzín z pickupu?“
Na okamžik se mu změnil výraz. Potom se rozesmál.
„No dobře, jo. Občas si trochu vezmu.“
Takže jsem měl přiznání. Jenže místo omluvy se Clark choval, jako bych snad já musel vysvětlovat, proč se na něco takového vůbec ptám.
Nemohl jsem uvěřit, s jakou samozřejmostí to řekl.
„Trochu?“
„Viděl jsi vůbec poslední dobou ceny benzínu?“
„To snad nemyslíš vážně!“
Zamračil se.
„No tak, Franku. Jsi v důchodu. Většinu dne sedíš doma. Já musím každý den do práce a vozit děti do školy.“
„A co jako?“
„Vždyť většinu toho benzínu vůbec nepotřebuješ.“
Na chvíli mi skutečně došla slova.
Potom jsem řekl: „Clarku, ty nebudeš rozhodovat o tom, kolik svého vlastního majetku potřebuji.“
Obrátil oči v sloup.
„Proboha, ty jsi ale lakomec!“
Musel jsem se zasmát, protože takové obvinění bylo naprosto absurdní.
„Já jsem lakomý?“
„Vždyť jde jen o pár galonů. Jsme sousedi. Měli bychom si přece navzájem pomáhat.“
Právě tohle slovo mě rozčílilo víc než všechno ostatní, co řekl.
Pomáhat.
Clarkovi jsem pomáhal už nesčetněkrát. Půjčoval jsem mu nářadí, pomohl nastartovat auto jeho manželky pomocí startovacích kabelů a po bouřce odvážel popadané větve.
Jenže dělit se znamená, že člověk něco poskytne dobrovolně.
Clark si prostě bral věci, které mu nepatřily.
„Nech můj pickup na pokoji,“ řekl jsem.
Zavrtěl hlavou.
„Děláš z toho mnohem větší problém, než jaký to ve skutečnosti je.“
„Je mi úplně jedno, jak velký problém v tom vidíš ty. Drž se od mého auta dál.“
Potom jsem se otočil a odešel domů.
Myslel jsem si, že tím celá záležitost skončila.
Jenže o tři noci později se vrátil.
Následující ráno jsem zkontroloval kamerové záznamy.
A byl tam znovu. V jednu chvíli se dokonce podíval přímo směrem ke kameře.
Zdálo se, že se vůbec nestydí.
Teď jsem tedy řešil úplně jiný problém: jak přimět někoho přestat, když dobře ví, že proti němu máte důkazy, ale přesto je přesvědčený, že je nikdy nepoužijete?
Rozhodl jsem se dát mu ještě poslední šanci.
Vytiskl jsem dva snímky z bezpečnostní kamery, poznamenal k nim příslušná data a množství chybějícího benzínu a potom jsem mu předal účet.
Clark se rozesmál.
„Ty mi vážně vystavuješ účet? Co uděláš? Zavoláš kvůli pár galonům policii?“
Podíval jsem se na něj.
„Je to opravdu nutné, abys s tím konečně přestal?“
Poprvé mu na okamžik zmizel ten samolibý úšklebek.
Ta drobná změna mi prozradila, že moje slova konečně zasáhla správné místo.
„Tak už toho mám dost! Vypadni z mojí verandy a přestaň se chovat jako starý skrblík!“
Potom mi Clark zabouchl dveře přímo před nosem.
Vrátil jsem se domů a zbytek večera strávil přípravami.
Následující odpoledne jsem před Clarkovy vchodové dveře postavil kartonovou krabici.
Silným černým fixem jsem na ni napsal:
PROTOŽE SLUŠNÉ PROSBY NEPOMOHLY.
Postaral jsem se, aby nápis i zvětšená fotografie z bezpečnostní kamery, na níž byl Clark vedle mého pickupu, byly dobře viditelné z ulice.
Uvnitř krabice se nacházel zbytek.
Kolem páté odpoledne Clark balík objevil.
Vím to naprosto přesně, protože jsem jeho křik slyšel až do své kuchyně.
Krabice okamžitě upoutala jeho pozornost. Tehdy jsem ovšem ještě netušil, že její obsah odhalí něco mnohem většího než jen záhadu mého mizejícího benzínu.
„CO TO MÁ SAKRA ZNAMENAT?!“
Vyšel jsem před dům.
A najednou se na ulici objevila skoro polovina sousedů.
Clark stál na verandě, tvář měl rudou vzteky a v rukou držel zvětšenou fotografii.
Uvnitř krabice byly další snímky z bezpečnostní kamery, podrobné vyúčtování ukradeného benzínu a seznam všech věcí, které si ode mě během let vypůjčil a nikdy je nevrátil.
„Tobě to připadá vtipné?“ zařval.
„Mně připadá, že slušné rozhovory mezi čtyřma očima očividně nikam nevedly.“
Paní Delgadová, která bydlela na druhé straně ulice, přišla blíž a podívala se na seznam.
„Vysokotlaký čistič?“
„Ten si ode mě půjčil,“ vysvětlil jsem.
Paní Delgadová svraštila čelo.
„Ale ode mě si také půjčil vysokotlaký čistič.“
V tu chvíli už tenhle spor přestal být jen mojí záležitostí.
Clark se k ní prudce otočil.
„Ten tvůj přece pořádně nefungoval.“
„Když jsem ti ho půjčovala, fungoval naprosto bez problémů.“
Potom přišel Tom a také se podíval na seznam.
„Žebřík?“
Ohlédl se směrem ke Clarkově garáži.
„Počkejte, vždyť tam uvnitř stojí můj žebřík!“
Všichni se otočili.
A skutečně. Vedle stěny garáže byl opřený Tomův žlutý žebřík.
Clark zvedl ruce v obranném gestu.
„Vždyť jsem ho chtěl vrátit.“
„Kdy?“
„Nevím. Brzy.“
Paní Delgadová ukázala směrem do garáže.
„A není tamhle můj prodlužovací kabel?“
Clark se znovu podíval tím směrem.
Do rozhovoru se začali zapojovat další a další sousedé.
Jeden Clarkovi půjčil plotostřih.
Další mu zapůjčil nástrčný klíč.
Někdo jiný mu před osmi měsíci poskytl skládací stůl na narozeninovou oslavu.
Každý z těch příběhů zněl téměř stejně.
Celé roky si zřejmě každý z nás myslel, že řeší jen svůj vlastní drobný problém.
Teď jsme si ale začali navzájem porovnávat zkušenosti.
A Clark si toho také všiml.
„Tohle je přece směšné! Každý si občas něco půjčí.“
Tom si založil ruce na hrudi.
„K půjčování obvykle patří i to, že člověk vypůjčenou věc vrátí.“
Clark ukázal prstem na mě.
„A tohle všechno začalo jen proto, že se naštval kvůli několika galonům benzínu.“
„Kvůli několika galonům. A navíc nešlo o jediný případ,“ odpověděl jsem.
„Já mám rodinu! Dvě děti! Všechno je čím dál dražší. Jídlo, škola, benzín. Vy tomu vůbec nerozumíte!“
Na okamžik jsem skutečně zaváhal.
Vychovávat děti stojí hodně peněz.
Na ty roky jsem si pamatoval až příliš dobře.
Jenže potom se Tom zeptal:
„Nekoupil sis náhodou nedávno rybářskou loď?“
Tím Clarkova výmluva definitivně ztratila přesvědčivost.
A tak znovu vytáhl stejný argument, který předtím použil proti mně.
„To je něco jiného. Já na svoje peníze tvrdě pracuju.“
Paní Delgadová okamžitě odpověděla:
„Ostatní také.“
Clark potom ukázal směrem k mé příjezdové cestě.
„Vždyť on stejně nikam nejezdí! Jeho pickup stojí polovinu týdne jen tak před domem!“
Tou dobou už vyšla ven také paní Pattersonová. Bydlela poblíž rohu ulice a pomalu k nám došla s pomocí vycházkové hole.
„Každý čtvrtek mi obstarává nákupy,“ řekla.
Tom dodal:
„Mně odvezl starou pračku.“
Paní Delgadová se připojila:
„Pomáhá vyzvedávat potraviny pro naše církevní společenství.“
Ozval se i další soused:
„Minulý měsíc mi dokonce přivezl stavební materiál.“
Bylo mi skoro trapné poslouchat, jak všichni tyhle věci vyjmenovávají. Nikdy jsem je nepovažoval za nějaké zvláštní laskavosti, o kterých by se mělo mluvit.
Clarkovi to ale definitivně vzalo řeč.
Už nemohl tvrdit, že svůj pickup vlastně nepotřebuji.
To však ještě neznamenalo, že by tím bylo všechno vyřešené.
Po chvíli Clark ukázal na krabici.
„A vám všem tohle připadá normální?“
Podíval jsem se na sousedy.
„Ne. Nenormální je krást druhým lidem věci a spoléhat se na to, že budou raději mlčet.“
Tom si znovu založil ruce na hrudi.
„O tu krabici už dávno nejde, Clarku.“
Potom se ozvala paní Delgadová:
„Chci zpátky svůj vysokotlaký čistič.“
Clark si povzdechl.
„Dobře. Později ti ho přinesu.“
„Ne,“ odpověděla. „Už jsme tady. Chci ho vrátit hned.“
Tom kývl směrem ke garáži.
„A já bych si také rád odnesl svůj žebřík.“
Clark teď stál před skupinou lidí, kteří nekřičeli ani mu nijak nevyhrožovali. Prostě jen odmítali odejít.
Jeho obvyklá taktika najednou přestala fungovat.
Poprvé nestačilo říct „později“, aby všichni ztratili zájem a nechali ho na pokoji.
Nakonec se vydal do garáže.
Jako první vynesl Tomův žebřík.
Potom následoval vysokotlaký čistič paní Delgadové.
Pak se objevil můj prodlužovací kabel a sada nástrčných klíčů. Následoval plotostřih dalšího souseda a skládací stůl.
Byl to jeden z nejpodivnějších okamžiků, jaké jsem kdy zažil: dívat se, jak se Clarkova garáž postupně vyprazdňuje kus po kuse.
Nakonec přinesl poslední věc.
„Tak. Už jste spokojení?“
Podíval jsem se na něj.
„Pořád mi ale dlužíš za ten benzín.“
Otevřel ústa, aby něco namítl, ale já mu před obličej podržel jednu z vytištěných fotografií.
„Mám zdokumentované každé jednotlivé datum.“
Dlouho na mě hleděl.
Potom beze slova zmizel v domě.
Když se vrátil, držel v ruce hotovost. Vrazil mi peníze do dlaně.
„Ty jsi vážně neuvěřitelný.“
Přepočítal jsem bankovky.
„Zdá se, že to sedí.“
Následně za sebou prudce zabouchl vchodové dveře.
Sousedé se pomalu začali rozcházet do svých domovů.
Paní Pattersonová ale ještě chvíli zůstala stát vedle mě. Podívala se na krabici na Clarkově verandě a usmála se.
„To je skoro jako ta karta z Monopolů, se kterou se dostaneš z vězení zadarmo! Nancy by se to moc líbilo. Byla by na tebe pyšná, že ses konečně dokázal postavit sám za sebe.“
Její slova mě překvapila.
Podíval jsem se ke své příjezdové cestě.
Earl tam stál v posledním večerním světle, poškrábaný a ošklivý jako vždycky.
„Ano,“ odpověděl jsem tiše. „Myslím, že by opravdu byla.“
Od toho dne se Clark mého pickupu už ani nedotkl.
Také si přestal půjčovat nářadí a další věci. Pokud mohu soudit, dnes už téměř s nikým v sousedství nemluví.
A s tím dokážu bez problémů žít.
Týden po celé příhodě jsem znovu přijel vyzvednout paní Pattersonovou, abych ji odvezl na nákup.
Pomalu se usadila na sedadle spolujezdce.
„Máme tentokrát v nádrži dost benzínu?“
Usmál jsem se.
„Víc než dost.“
Zapnula si bezpečnostní pás.
„Výborně. Ještě se budu potřebovat na chvíli zastavit v lékárně.“
Zařadil jsem rychlost.
„Jasně,“ odpověděl jsem. „To zařídím.“