Motor letadla monotónně hučel.
Nikdo nemluvil.
Mauricius se díval střídavě na svou dceru a na sedmnáctiletou dívku.
„Co jsi právě řekla?“
Dívka sevřela přívěsek.
Starší žena vedle ní zbledla.
„Aprílo, prosím…“
„Už dost.“
Apríla zvedla oči.
„Celý život mi říkali, že o tom nesmím mluvit.“
Mauricius si přisedl naproti.
„Mluv.“
Dívka se pomalu nadechla.
„Moje maminka byla sestra vaší ženy.“
To jméno zasáhlo Mauricia jako rána.
Mariana.
Jeho žena.
Před osmi lety zemřela při dopravní nehodě.
Aspoň tomu věřil.
Apríla vytáhla z batohu starou látkovou obálku.
Uvnitř byly fotografie.
Na první se usmívala Mariana.
Vedle ní stála mladší žena.
Obě měly kolem krku stejný měsíční přívěsek.
„To je moje maminka Eva.“
Mauricius fotografii poznal.
„Mariana mi říkala, že její sestra zemřela jako dítě.“
Apríla zavrtěla hlavou.
„To byla lež.“
Starší žena si zakryla tvář.
„Vaše tchyně nás po smrti dědečka vyhnala z domu.“
Mauricius zůstal beze slov.
„Řekla Marianě, že jsme odjeli do zahraničí.“
„A nám řekla, že Mariana už nechce mít s námi nic společného.“
Apríla otevřela malý zápisník.
„Maminka si psala deník.“
Na jedné stránce byl nalepený útržek papíru.
Byla na něm napsaná ukolébavka.
„Mariana mi ji zpívala, když jsem byla malá.“
Mauricius cítil, jak se mu hrnou slzy do očí.
„Proto ji Inés poznala.“
Apríla se usmála.
„Ne.“
Podívala se na holčičku.
„Poznala hlas své rodiny.“
Po přistání Mauricius neodjel do hotelu.
Nechal si změnit letenku.
Všichni tři odjeli do malého domu na okraji města, kde Eva žila.
Na půdě našli další dopisy.
Desítky neodeslaných obálek.
Každá byla adresovaná Marianě.
Nikdy je nedostala.
Tchyně je roky zadržovala.
Bála se, že by se sestry znovu setkaly.
O několik měsíců později seděli všichni u jednoho stolu.
Apríla.
Její maminka.
Mauricius.
A malá Inés.
Na zdi visela fotografie Mariany.
Tentokrát už mezi dvěma větvemi jedné rodiny, které byly příliš dlouho násilím oddělené.
Když se večer Inés rozplakala, Apríla začala tiše broukat známou melodii.
Holčička se okamžitě uklidnila.
Mauricius se usmál.
„Celé roky jsem si myslel, že jsem přišel o všechno.“
Eva mu položila ruku na rameno.
„Někdy nám pravda nevezme rodinu.“
„Jen nám ji po letech vrátí.“
