S manželkou jsme se nadšeně připravovali na Tomovu svatbu. Nebyla to obrovská svatba se stovkami hostů, ale spíše rodinná oslava, zhruba se sedmdesáti hosty. Většinou příbuzní, několik blízkých přátel. Slíbil se intimní večer s dobrou náladou.
– Podívej se na výzdobu! – usmívala se Sarah. – Opravdu si dali záležet.
A opravdu. Tom a Linda během obřadu zářili štěstím. Bylo to dojemné, mnozí také ronili slzy.
Večeře byla vyhlášena formou bufetu. Stoly byly vyzývány po skupinách, nejprve samozřejmě rodina.
– To je naprosto pochopitelné – řekla Sarah.
Talíře u prvních stolů se prohýbaly pod jídlem. Viděl jsem, že někteří si šli přidat podruhé, dokonce potřetí. Ve mně rostl špatný pocit.
– Doufám, že zůstane pro všechny – zašeptal jsem.
Když konečně zavolali nás, už téměř nic nezbylo. Několik kousků salátu, trochu přílohy, maso prakticky žádné. Zklamaně jsme se vrátili ke svému stolu.
? TO JE VÁŽNÉ? – PODÍVALA SE JANE NA SVŮJ PRÁZDNÝ TALÍŘ.
– To je vážné? – podívala se Jane na svůj prázdný talíř.
Bob jen zavrtěl hlavou. – Ještě mám hlad.
Nálada se rychle změnila. Rozhovory ztichly, úsměvy zmizely.
Tom k nám přišel.
– Je všechno v pořádku? – zeptal se ustaraně.
– Upřímně? Moc ne – řekl jsem. – Došlo jídlo.
Viděl jsem na něm, že se cítí nepříjemně. – Myslel jsem, že to bude stačit…
Poté, co odešel, Bob polohlasně žertoval:
? MOHLI BYCHOM OBJEDNAT PIZZU.
– Mohli bychom objednat pizzu.
Zasmáli jsme se. Víno v nás také pracovalo. Pak se z vtipu stal nápad.
– Proč ne? – řekl jsem. – Alespoň nezůstaneme hladoví.
Složili jsme se na peníze a objednal jsem čtyři velké pizzy a kuřecí křidélka. Za třicet minut dorazily.
Když jsem přinesl krabice, mnoho pohledů se na nás upřelo.
– Opravdu jste objednali pizzu? – zeptal se někdo nevěřícně.
– Ano. Pokud se na vás nedostalo jídlo, klidně si vezměte – řekl jsem.
U našeho stolu se znovu rozproudila dobrá nálada. Podělili jsme se o pizzu i s několika dalšími hladovými hosty. Měl jsem pocit, že držíme při sobě.
NEVŠIML JSEM SI, ŽE RODINA NEVĚSTY TO NEVIDÍ STEJNĚ.
Nevšiml jsem si, že rodina nevěsty to nevidí stejně.
Najednou před námi stál Lindin otec s přísnou tváří.
– Odkud je ta pizza?
– Objednali jsme ji. Nezbylo jídlo – odpověděl jsem klidně.
Muž se podíval na krabice. – Můžu dostat kousek?
Upřímně řečeno, v tu chvíli jsem už toho měl dost.
– Pane, vaše rodina snědla nejvíc z bufetu. Nám se skoro nic nedostalo. Teď konečně jíme.
Jeho tvář zrudla. – Nepodělíte se?
? NE – ŘEKL JSEM ROZHODNĚ.
– Ne – řekl jsem rozhodně.
O pár minut později se Tom vrátil, viditelně napjatý.
– Mike… nezlob se, ale teď musíte odejít.
– Prosím? Proč?
– Linda a její otec si myslí, že objednání pizzy bylo neuctivé. Způsobuje to napětí.
Zničeně jsem se na něj podíval. – Měli jsme hlad, Tome.
– Vím. Ale prosím, teď odejděte. Promluvíme si později.
Sebrali jsme si věci a odešli. V taxíku jsme seděli tiše. Konec večera byl hořký.
O PÁR DNÍ POZDĚJI TOM ZAVOLAL.
O pár dní později Tom zavolal.
– Musíme si promluvit. Chtěl bych se omluvit.
Řekl mi, že se Linda pohádala se svou rodinou. Ukázalo se, že skutečně neobjednali dost jídla. Její otec se stydí.
– Pořádá „svatební afterparty“ v srpnu – řekl Tom. – Může přijít každý. Spousta jídla, pití, hudby. Nikdo nezůstane hladový.
Usmál jsem se.
Celý ten příběh byl absurdní. Jedna chybějící večeře málem zničila přátelství.
Ale někdy ty nejtrapnější okamžiky vedou k nejlepšímu pokračování.
