Pavel Zedníček patří k hercům, kteří mají za sebou desítky let bohaté kariéry. Dlouhá léta působil v Divadle Bez zábradlí a už čtvrt století je spojený s divadlem Kalich, kde ztvárnil řadu výrazných rolí. S úsměvem vzpomíná na své herecké začátky i na to, jak se jeho profesní cesta postupně vyvíjela.
Na jevišti se často potkává s Janou Paulovou, se kterou tvoří sehranou dvojici. Společně odehráli nespočet představení a vystřídali mnoho šaten, až sami ztrácejí přehled, kolik jich vlastně bylo. I po letech je ale vzájemná spolupráce stále baví a přináší jim radost.
V adventním čase se herec rád vrací ke vzpomínkám na Vánoce svého dětství. Přiznává, že dnešní předvánoční shon mu není blízký, přesto si myslí, že svátky mají smysl hlavně kvůli dětem. Nejkrásnější na Vánocích jsou podle něj rozzářené oči a kouzlo očekávání, které se nedá ničím nahradit.
Zedníček popsal i rodinné vánoční rituály. Nejprve se u nich vždy společně povečeřelo, potom se muselo uklidit nádobí a teprve až poté přišly na řadu dárky. Děti byly poslány do podkroví, kde netrpělivě čekaly na Ježíška. Právě toto napětí a čekání považuje dnes za jednu z nejhezčích vzpomínek.
Silnou tradicí v jejich rodině bylo také povánoční muzicírování. Po rozbalení dárků se chodilo po sousedech, hrálo se a zpívalo. Babička si dokonce pečlivě schovávala balicí papír, aby mohl posloužit i v dalších letech. Tyto jednoduché, ale srdečné chvíle v něm zůstaly dodnes.
Herec se dotkl i svých dětských přání a životního postoje. Vzpomíná, že si přál magnetofon, ale místo něj dostal kolo, které mu nakonec přineslo spoustu radosti. Do nového roku si zásadní předsevzetí nedává – důležité je podle něj zdraví, radost ze života a chuť dělat nové věci. A pokud si k tomu dá občas pivo, bere to jako přirozenou součást pohody.
