Stalo se to v typický všední den, kdy bylo metro přeplněné a z reproduktoru se ohlašovaly vlaky jeden za druhým. Nikdo si ani nevšiml, když muž spěchající do práce zakopl o mokrý okraj nástupiště.
Dopadl přímo na koleje.
Náraz byl silnější, než se zdálo: noha se mu zachytila mezi pražci a kotníkem mu projela ostrá bolest. Pokusil se vstát, ale nemohl. Pokusil se nohu vytáhnout, ale bylo to marné. Celé tělo se mu třáslo a nástupiště nad ním se zdálo příliš vysoké, jako by vyrostlo o metr. Prvních pár vteřin si myslel, že se jen bojí a brzy vstane. Pak ale uslyšel zvuk.
Bučení. Kovové, nízké, rychle sílící. Vlak. A pak se zmocnila panika. Srdce mu bušilo v hrudi tak silně, že málem ztratil dech. Začal křičet:
„Pomoc! Hej! Nemůžu ven!“
Ale všude kolem byli lidé se sluchátky, lidé s telefony, lidé zírali do prázdna. Uvědomil si: mnozí si ani neuvědomovali, co se děje tři metry od nich. Znovu zatáhl za nohu, silněji. Bolest byla tak intenzivní, že se mu zatmělo před očima.
Vteřiny ubíhaly. Vlak už vjížděl do tunelu. Byly vidět světlomety. Řev sílil. Podlaha pod nástupištěm vibrovala.
V tu chvíli si muž uvědomil to nejhorší: opravdu to možná nezvládne.
A najednou se ozval ženský výkřik:
„Je dole! Pomoc!“
Někdo skočil na okraj, někdo další vykřikl strachy. Ale čas plynul a nikdo se neodvážil skočit – bylo to příliš nebezpečné. Lidé jen stáli v šoku a nebyli si jisti, co dělat. A pak se objevil chlap v bundě s batohem. Viděl, co se děje, jediným pohledem zhodnotil situaci a skočil. Skočil, jako by ani na vteřinu nepřemýšlel.
„Podej mi ruku!“ „Rychle!“ křičel.
Muž se pokusil vytáhnout, ale noha mu stále visela mezi kolejnicemi. Vlak se blížil. Řev sílil. Vzduch se s blížící se masou kovu rozpaloval. Chlap sebou vší silou trhl. Jeho noha se neuvolňovala.
„Víc! No tak!“
Zoufale se k sobě přitáhli, jako by na tom závisely nejen jejich životy, ale celý jejich svět. Lidé kolem nich křičeli, někteří ustupovali strachy, někteří ztuhli, někteří plakali.
Vteřinu předtím, než vlak vjel do stanice, něco křuplo – jeho noha se náhle uvolnila. Chlap doslova muže vymrštil a skočil na stranu, držíc se výklenku pod nástupištěm.
Vlak je minul a minul je jen o centimetry…
Světla blikala, lidé křičeli. Ale oba byli naživu.
Muž ležel na nástupišti a celý se třásl. Lidé mu pomáhali vstát, někdo volal sanitku. Ale trápila ho jen jedna věc: kdo ten chlap byl? Rozhlédl se – nikde ho nebylo. Jako by zmizel.
Teprve později se dozvěděl, kdo to byl… a proč tam ten cizinec byl právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovali.
