Evelyn tuto návštěvu odkládala už dlouho. Každý den si ji vyčítala – ale práce, syn, pochůzky, nekonečné „nemám čas“ se jí vždycky zdály důležitější. A přesto ji myšlenka na matku žijící sama v hospici otravovala.
Jednoho rána zavřela notebook, vzala si tašku a řekla si:
„Dnes. Už žádné výmluvy.“
Cesta trvala dvacet minut, ale připadala jí jako věčnost. Stará budova stála na okraji města, obklopená suchými stromy a šedým plotem. Od prvního kroku Evelyn cítila něco nepříjemného – pach stáří, levného pracího prostředku a něčeho kyselého, dávno nevyzkoušeného.
Nikdo se nepodíval k recepci. Sestřička, stále přilepená k telefonu, jí podala účtenku:
„Koho navštěvujete?“
„Margaret Harrisovou.“
„Oddělení 17. Na konci chodby.“
Chodba byla dlouhá a tmavá, světla blikala. Zdi se loupaly. Nikdo nemluvil. Evelyn prošla kolem otevřených dveří a uviděla staré lidi sedící osamoceně, některé bez dek, některé na invalidních vozíkech, některé zírají do stropu.
Sevřela se jí hruď.
Když došla k pokoji číslo 17, třásly se jí ruce. Zaklepala, ale nikdo se neozval. Pak otevřela dveře – a srdce se jí sevřelo.
V pokoji byla zima. Taková zima, že se jí z dechu valila pára. Okno bylo otevřené. Na podlaze ležela voda z protékajícího radiátoru. Ložní prádlo bylo schoulené, polštář spadl na podlahu.
A její matka… seděla na židli v tenké noční košili, přikrytá jen starým prostěradlem. Kůže na rukou měla ledovou, prsty namodralé.
„Mami…“ zašeptala Evelyn.
Žena pomalu otočila hlavu. „Moje holka?“ hlas byl slabý, sotva slyšitelný. „Už jsi přišla?..“
Evelyn k ní spěchala, přikryla ji dekou, zahřála jí ruce mezi svými a zavřela okno.
„Proč je ti taková zima?!“
Její matka se pokusila o úsměv:
„Ptala jsem se… ale zapomněli. Říkají, že není čas.“
Evelyn cítila, jak v ní stoupá vztek. Vyběhla z pokoje a téměř vykřikla:
„Kdo má na starosti pokoj číslo 17?! Proč je tam taková zima?! Proč ji nepřikryli?!“
Sestřička se líně zvedla:
„Máme nedostatek personálu, madam. Vaše matka na tom není o nic hůř než kdokoli jiný.“
Evelyn přišla blíž, hlas se jí třásl hněvem:
„Tohle je žena, která mě vychovala. Je to člověk, ne číslo v časopise!“
Vrátila se do pokoje, objala matku a tiše řekla:
„Vezmu tě odsud. Dnes.“ Hned.
Žena jí stiskla ruku.
„Věděla jsem… že přijdeš.“
Evelyn jí pomohla vstát, oblékla si kabát a zabalila ji do šály. Když odcházeli, ostatní staří lidé je sledovali, jak odcházejí – někteří s nadějí, jiní s tichou závistí.
A pak Evelyn pochopila:
Někdy skutečná hrůza nespočívá ve tmě, ani v příbězích, ale v tom, jak snadno lidé zapomínají na ty, kteří si je kdysi pamatovali.
Vedla matku ven, kde bylo konečně teplo.
