Noc byla tichá a teplá. Všichni v domě spali – rodiče, děti, dokonce i kočka schoulená u radiátoru. Na chodbě svítila jen malá noční lampička a někde za zdí tiše tikaly hodiny. Nic nevěstilo potíže.
Ale kolem třetí hodiny ráno se maminka probudila na zvláštní zvuk – jako tiché praskání. Ne hlasité, ale ostré, jako by někdo pomalu lámal suchou větev. Nejdřív si myslela, že venku prší, pak že kočka škrábe zeď. Ale zvuk se opakoval.
Vstala, hodila si župan a vyšla na chodbu. Ticho. Jen to sotva slyšitelné trrrrr, někde u podlahy. A najednou – vůně. Jemná, ale povědomá. Plast. Spálenina. Otočila se a uviděla malou jiskru poblíž zásuvky. Pak další.
Pak na vteřinu vzplála oranžová záře. Rozběhla se a vytáhla zástrčku – tu samou ze starého přímotopu, který vždycky nechávali zapnutý „v noci, aby se zahřáli“. Ze zásuvky se valil kouř. O vteřinu později vyšlehly plameny – tenká čára přes tapetu.
„Vstávej!“ křičela a propukla v křik.
Její manžel vyskočil, děti se probudily. Přiběhl s mokrým ručníkem a udusil plameny, zatímco ona běžela s kbelíkem vody. Kočka se zmítala na podlaze, zvuk upuštěného hrnku, křik – to vše byl jen zmatek. O minutu později bylo po všem. Zeď byla začouzená, tapeta spálená, zásuvka roztavená. Ale dům zůstal nedotčený.
Když dorazili hasiči, prohlédli si místo a jen zavrtěli hlavami:
„Máte štěstí. Ještě deset minut a všechno by to vyhořelo. Na vině byla stará zásuvka a přetížený obvod.“
Rodina tu noc dlouho nemohla spát. Seděli v kuchyni, pili čaj a mlčeli. Maminka jen tiše řekla:
„Nevím, co mě tehdy vzbudilo…“
Od té doby v noci v domě nikdy nic nenechávají zapnuté. A na zdi, vedle nové zásuvky, visí malá cedulka, kterou vyrobila jejich dcera:
„Bdělost je také láska.“
