Anna byla vždycky zdravá. Zřídka onemocněla, vedla aktivní životní styl a až do onoho rána nic nevěstilo potíže. Všechno to začalo obyčejnou slabostí – závratěmi, mírným tlakem na hrudi. „Přepracování,“ rozhodla se a domluvila si schůzku se svým praktickým lékařem.
Lékař jí nařídil několik testů a pro jistotu ji poslal na ultrazvuk. Anna dorazila na kliniku to ráno: bílé stěny, vůně antiseptika, řada stejně unavených tváří. Sedla si na vyšetřovací stůl, sestra zapnula přístroj a místnost se naplnila tichým hučením přístroje.
„Uvolněte se,“ řekla lékařka, mladá žena s tichým hlasem. „Pojďme se podívat.“
Anna zírala na strop a poslouchala, jak jí měnič klouže po kůži. Na obrazovce se mihotaly stíny – obyčejné, nejasné tvary. Lékařka mlčela a upřeně se dívala. Pak přiblížila záběr, změnila úhel a zamračila se.
„To je divné,“ zamumlala. „Jste si jistá, že nejste těhotná?“
Anna se usmála. „Nemůžu být těhotná. Ani nemám dělohu.“
Doktorka k ní vzhlédla. Obrazovka tiše pípala – rytmicky, rychle.
„Poslouchejte,“ zašeptala a otočila reproduktor k sobě.
Ozval se tlukot srdce. Hlasitý, zřetelný. Ale hned po něm druhý. Tišší. Těžší.
Dva rytmy. Úplně odlišné.
Anna zbledla.
„Co to je?“ Hlas se jí třásl.
Doktorka mlčela, pohled upřený na monitor.
„Jeden rytmus je váš,“ řekla nakonec. „Druhý… nechápu, kde je. Není v srdci. Je níže. Je to, jako by někdo jiný… žil uvnitř vás.“
Obrazovka lehce zablikala a stín na monitoru se pohnul.
