Každou sobotu chodila Markéta na hřbitov. Nevynechala ani jeden týden ode dne, kdy před dvaceti lety ztratila manžela. Podzim ustoupil zimě, zima jaru, ale rutina zůstala: věnec, svíčka, krátká modlitba. Stala se jejím jediným rituálem, jediným způsobem, jak s ním promluvit.
To ráno bylo slunečné, což byla v listopadu vzácnost. Na zemi ležela lehká mlha a listí se jí lepilo na boty. Markéta šla po známé cestě mezi kříži a držela kytici bílých lilií. Ale když se přiblížila k hrobu, zastavila se. Kytice už ležela na mramorové desce – čerstvá, úhledná, právě položená.
Květiny byly ty samé, které vždycky nosila – bílé lilie, převázané zlatou stuhou. Ale jejich stonky se stále třpytily kapkami vody, jako by tam byly položeny jen před několika minutami. Markéta ztuhla. Nikdo kromě ní sem nikdy nepřišel. Byla si tím jistá.
Její srdce začalo bít rychleji. Rozhlédla se – nikdo nebyl v okolí. Jen vrána na nedalekém plotě a slabý kouř z něčí svíčky. Žena si dřepla, aby si prohlédla kytici, a všimla si malé kartičky na cedulce. Na ní stálo: „Chyběla jsi mi, Rito.“ Rukopis jí byl až příliš povědomý.
Zatajil se jí dech. Byl to stejný nápis, který jí manžel nechával na vzkazech, když odjížděl na služební cesty. Stejné tiché „R“, stejný nerovnoměrný tah. Přejela prsty po papíře – a cítila, jak je teplý, jako by jí ho právě vymačkali z rukou.
Najednou za sebou uslyšela kroky. Tiché, pomalé, jako by někdo šel po mokré zemi. Markéta se otočila, ale cesta byla prázdná. Jen listí tiše šustilo ve větru. A pak se z dálky ozval mužský hlas.
Tichý, chraplavý. – Rito… Věděl jsem, že přijdeš.
