Hotel se zalil světly. Smích hostů dole utichl, když Emma, unavená, ale šťastná, zavřela dveře svého pokoje. Všechno bylo perfektní: šampaňské, růže, slabá vůně parfému na polštáři. Jenže teď, v tom tichu, jí srdce bilo jinak – jako by příliš hlasitě.
Její manžel stál na balkóně a telefonoval. Emma si sundala závoj, vydechla a otočila se k posteli. Mezi okvětními lístky růží se něco třpytilo. Malý prsten, starý a matný. Zvedla ho a uviděla rytinu:
„Jsem zpět.“
Na okamžik si myslela, že je to jen žert. Ale pak, kde se ten prsten na jejich posteli vzal?
Z koupelny se ozval zvuk – tichý, jako by někdo šustil ručníkem. Její manžel byl stále venku. Dveře koupelny se v průvanu pomalu třásly.
„Alexi?“ zavolala, ale odpovědí byl jen zvuk kapající vody.
Emma přistoupila blíž. Vzduch voněl vlhkostí. Škvírou pod dveřmi pronikalo tlumené světlo. Prsten v její ruce zledovatěl. Zvedla hlavu a uslyšela šepot, chraplavý, jako by vycházel zpod vody:
„Slíbila jsem… že tam budu.“
Sevřela prsten tak pevně, že to bolelo. Udělala krok a otevřela dveře.
Koupelna byla prázdná. Jen zrcadlo bylo pokryté párou. Někdo napsal na sklo:
„Nemyslela sis, že si vezmeš někoho jiného, že ne?“
Světlo zablikalo. Za ní se ozval zvuk otevírajících se balkonových dveří.
Emma se otočila – ale její manžel už v pokoji nebyl.
