Bouře náhle skončila, jako by někdo vypnul oblohu. Nad starým hřbitovem se rozhostilo ticho. Vlhká země se leskla na slunci a z mokrých desek stoupala pára. Mezi kříži létali vrabci a někde v dálce kapala ze stromů voda.
Strážný Franz, starý muž s šedým vousem, si otřel čelo a odešel z vrátnice. Nesnášel bouřky – říkal, že hrom „budí ty, kdo by měli spát“. Dnes byl hrom obzvláště hlasitý. A když poslední dunění doznělo, uslyšel tupé prasknutí – jako by se kámen utrhl ze svého místa.
Franz vzhlédl k kopci. Tam, kde stála stará krypta, se slunce odráželo v něčem kovovém. Vzal si lucernu, i když už bylo světlo, a šel po mokré cestě. Vzduch byl hustý a teplý, voněl vlhkostí a hlínou.
Když se přiblížil, uvědomil si: mohutné dveře krypty byly pootevřené. Kámen, který je po staletí držel, byl rozbit bleskem. Zevnitř se linul chlad a zatuchlý zápach. Franz se naklonil a chtěl nahlédnout dovnitř, ale všiml si holých stop na zemi. Velmi čerstvých. Vedly od dveří a mizely mezi hroby.
Narovnal se, srdce mu bušilo. Všechno kolem něj se koupalo ve slunečním světle, ale světlo zde se zdálo cizí, studené. A najednou se odněkud z krypty ozval zvuk. Ne ozvěna, ne vítr. Kroky. Pomalé, nerovnoměrné.
Franz ustoupil, zakopl o desku a upustil lucernu. Z otvoru spadl na zem dlouhý stín – lidský, ale zdánlivě se třásl. Stařec běžel. Teprve když se otočil, uviděl: dveře krypty byly opět zavřené.
Následující den přišli dělníci, aby zpevnili vchod. Ale když kámen odstranili, našli čerstvé stopy – jako by někdo stál přímo u dveří a poslouchal, jak se blíží.
