Každé ráno se na dvoře starého domu objevoval tentýž muž – šedovlasý muž s laskavou tváří a úhlednou chůzí.
Seděl na lavici u pískoviště, postavil vedle ní starou dřevěnou bednu s nářadím a… začal opravovat hračky.
Někdo mu nosil rozbité panenky, jiný auta bez kol, další plyšáky bez uší. Pracoval tiše, bez spěchu, s překvapivou něhou.
Večer nechával hračky na lavičce s cedulkou napsanou třesoucí se rukou:
„Opraveno. Vezměte si je, pokud je potřebujete.“
Sousedé si na něj zvykli. Děti ho zbožňovaly.
„Dědečku, zázračnému tvorovi,“ šeptaly matky z laviček.
Ale nikdo nevěděl, kdo je, odkud je nebo proč to všechno dělá.
Jednoho dne vešla na dvůr žena s asi osmiletým chlapcem. Šel kolem a svíral v ruce starého plyšového psa, kterému chybělo jedno oko. „Podívej, synu, možná ti dědeček pomůže,“ řekla žena s úsměvem.
Muž vzhlédl a na okamžik ztuhl.
„Kde jsi vzal tuhle hračku?“ zeptal se chraplavým hlasem.
„Na půdě… v našem domě,“ odpověděl chlapec. „Maminka říkala, že je stará.“
Starý muž zvedl psa a přejel prsty po švu na jeho boku, jako by si vzpomínal.
„Tahle hračka… měla majitele. Moc hodného chlapce. Bydlel v domě na rohu,“ řekl tiše.
„A kde je teď?“ zeptalo se dítě.
Muž sklopil zrak.
„Odešel… už dávno.“
Žena se ostražitě zarazila:
„Počkejte… to není náhoda… Bydlel jste na Kirovově ulici, že? V čísle 23?“
Starý muž zvedl hlavu.
„Ano… jak to víte?“
Žena prudce vydechla:
„Protože jsem v tom domě vyrostla.“ A tenhle pes… patřil mému bratrovi.
Nastalo ticho.
Jen vítr šustil starou cedulí na vchodu.
„Byl malý, když… zmizel,“ řekla, „a nikdy jsme po něm nenašli ani stopu.“
Stařec přikývl, jako by na tento rozhovor čekal už dlouho.
„Byl jsem sousedem vaší rodiny. Často za mnou chodil – ukazoval mi svá auta, žádal mě, abych ho naučil, jak je opravovat.“
„Tehdy pršelo, byl silný liják. Utekl na silnici za míčem… a…“
Nedokázal to dokončit. Žena si zakryla ústa – chápala.
Chlapec tam stál, držel psa a tiše se zeptal: „Dědo, proč opravuješ hračky?“
Starý muž se na něj podíval a odpověděl: „Protože jsem tehdy nemohl zachránit jeho ani jeho oblíbenou hračku.“ A teď opravím všechno, co můžu.“
„Co kdybych ti pomůžou?“ zeptal se chlapec. „Společně to půjde rychleji.“
Starý muž se poprvé po mnoha letech usmál.
Seděli spolu na lavici. Chlapec držel šroubovák, starý muž jehlu a nit.
V tu chvíli se dvůr naplnil zvláštním teplem, jako by život splatil dluh – skrze novou generaci.
Od té doby jste je mohli každé ráno vidět společně na dvoře:
starého muže a chlapce, jak opravují nejen hračky, ale i srdíčka.
