Byl typický jarní den na dvoře: vlhká země po nočním dešti, vůně vlhkosti, vrabci poskakující po trávě. Všechno bylo známé, klidné. Vyšla na zahradu přesadit pár keřů a konečně uklidit záhon. Hrábě, kyblík, rukavice – nic neobvyklého.
Ale když lopata dopadla na zem, ozval se zvláštní, lehce křupavý zvuk. Naklonila se a v chomáčích zeminy uviděla něco bílého, potřísněného hlínou. Nejdřív si myslela, že jsou to plastové kuličky, možná někdo omylem vysypal nějakou výplň z dětských hraček nebo ozdobných kuliček. Malé, dokonale kulaté, průsvitné, shromážděné v pevných hroznech jako hrozny. Ale jakmile se jich dotkla rukavicí, ozval se odněkud hluboko z chomáče zeminy tichý šustivý zvuk.
Ztuhla. Její srdce se zrychlilo. Tyto „koule“ byly živé.
Pro jistotu opatrně odstranila vrchní vrstvu zeminy. Pak viděla, že bílé, kulaté tvary jsou uspořádány ve zhutněné komoře – jako by si kolem nich někdo úmyslně postavil hnízdo. Půda byla hustě udusaná, jako malá jeskyně – úhledná, jako by ji vytvořila ruka… nebo někdo stejně zručný.
Uvědomila si, že jsou to vejce. A bylo jich mnoho. Desítky. Příliš mnoho na něco tak malého. Uvnitř cítila chlad.
Myšlenky se jí honily hlavou: „Co je to? Pták? Plaz? Had?…“
Ale ptáci nekladou vejce do země. Hadi to dělají jen zřídka a jejich snůšky vypadají jinak. A pak jí hlavou probleskla vzpomínka: kdysi četla, že si nějaký hmyz staví podzemní komory a klade do nich vajíčka.
A jako by potvrdila své podezření, z okraje rozbité hroudy něco vylezlo.
Tmavé, mohutné tělo. Tlusté, s lesklým, chitinovým povrchem. Dlouhé, pomalé pohyby. Byl to obrovský brouk. Nebo přesněji řečeno, jeho samice. A snažila se snůšku zase uzavřít a tlačila do země svým silným, rohovitým „obličejem“.
Zaplavila ji vlna prvotní hrůzy.
Protože si uvědomila:
Toto bylo hnízdo krtka. Téhož, známého jako „rakovina země“, „živoucí vrták“, „zkažený sen zahradníka“, který dokáže vykopat celou zahradu a zničit kořeny rostlin během několika dní.
A toto byla snůška budoucí kolonie.
Polkla. Dvůr byl její pýchou. Záhony byly jejím koníčkem a jejím posláním. Pokud by tuto snůšku nechala na pokoji, během pár týdnů by se tu objevily desítky nenasytných krtků, schopných proměnit půdu v poušť.
Dlouho zírala na tuto pulzující, živou masu bílých koulí. Bylo na tom něco prvotního: boj přírody o prostor, život skrytý v podzemí, který se odehrává přímo před našima nosem, zatímco předstíráme, že je vše pod kontrolou.
Ale teď existovalo jen jedno řešení.
Zvedla lopatu. Zhluboka se nadechla. A najednou zvedla celou hromadu.
Nebyla tam žádná radost, žádná úleva.
Jen pocit, že zachytila okamžik, kdy se příroda snažila znovu získat své území.
A že v tom okamžiku nebyla pánem, ale pouze účastníkem.
