Je časné ráno u pobřeží Černé Hory. Moře je klidné, obloha jasná, slunce právě vychází nad obzor. Tři rybáři – Miloš, Arsen a Luka – se vydávají na cestu ve svém starém dřevěném člunu, jako každé ráno. Moře je živí, ale také děsí – staří lidé vždycky říkali, že pod vodou žijí „ti nejlepší, kteří jsou nerušeni“.
Ale dnes ráno byl úlovek od samého začátku neobvyklý. Síť, spuštěná do hlubiny, se náhle napnula, jako by ji chytil kámen. Člun se naklonil, lana zaskřípala a voda kolem něj bublala.
„Zatáhni ji, Luko!“ křičel Miloš a tlačil nohama. A když se síť vynořila z vody, všichni tři ztuhli.
V síti se svíjelo něco obrovského. Ryba – ale ne jako žádná, kterou předtím viděli. Stříbřitě šedá kůže, jako by byla z kovu. Oči – příliš velké, téměř lidské, lesknoucí se jako sklo. A podél těla měla podivné výrůstky, jako drobné ostny. Nehýbalo se, ale zdálo se, že je pozoruje.
„Je to… ďas mořský?“ zašeptal Luka.
„Nebo mutant,“ zamumlal Arsen. „Od těchto emisí teď můžete očekávat cokoli.“
Snažili se ji vtáhnout do člunu, ale jakmile Miloš zahákl síť, ryba sebou náhle trhla. Tak prudce, že se člun málem převrátil. Cákance vody jim udeřily do obličeje. A v tu chvíli se zpod jejích žaber ozvalo něco jako sténání.
Všichni tři ucukli. Moře se znovu uklidnilo, jen vlny šustily o bok. Ryba ležela nehybně – ale její oči stále zíraly. Jako by prosila o puštění.
Miloš vzal nůž třesoucíma se rukama.
„Neublížíme vám,“ zamumlal a nevěřil, že mluví s rybou. Přeřízl síť a tělo obrovského tvora pomalu sklouzlo zpět do vody. Sledovali, jak mizí v hlubinách a zanechává za sebou tenkou stopu stříbřité pěny.
Když se vrátili do přístavu, moře už bylo od východu slunce zlatavé. Rybáři dlouho mlčeli. Luka byl první, kdo prolomil ticho:
„Poslouchej… všiml sis? Na boku měla značky… jako písmena.“
Miloš se zamračil.
„Písmena?“
„Ano. Latina.“
Nehádal se. Ale večer, když vytáhl telefon a otevřel fotku, kterou pořídil na lodi, ztuhl. Na těle ryby byla skutečně viditelná písmena – jasná, opálená, jako cejch. Jen slova byla pro lidskou řeč příliš zvláštní.
A od té noci už Miloš za úsvitu nevycházel na moře. Říkal:
„Některé věci se nechtějí vynést na světlo.“
