Stalo se to v malé vesnici na jihu. Letní horko přetrvávalo i v noci a 62letý Nikolaj šel spát na verandu – ven na čerstvý vzduch, pod hvězdy. Dům byl starý a vrzající, obklopený vysokým plevelem, kde se často schovávaly ještěrky, žáby… a ještě něco děsivějšího. Lehl si na starou deku, schoval si hlavu pod paži a usnul, poslouchajíc štěbetání kobylek.
Hodiny ukazovaly kolem třetí hodiny ráno. Na obloze svítil měsíc a stíny jabloně dopadaly na schody. A najednou se zpod plotu tiše, téměř neslyšně, vyplazilo něco dlouhého a tmavého. Had.
Pohyboval se pomalu, v hadím oblouku, sotva šustil. Doplazil se ke schodům, zvedl hlavu, jeho jazyk se mihal ve vzduchu. Ucítila teplo spícího muže. Ještě okamžik a její tělo bylo vedle jeho ruky.
V tu chvíli vyšla na dvůr sousedka, teta Galja – nemohla spát a šla pro vodu ze studny. Pohlédla směrem k Nikolajovu domu a ztuhla. Tam stál na verandě a klidně spal. A vedle něj se stočil had stočený do cívky.
Nemohla ani křičet – jen si přiložila ruku k ústům. Pak popadla ze země prázdný kbelík a tiše, sotva dýchajíc, hodila kamínek směrem k plotu. Ozval se zvuk – slabý, ale dostatečný na to, aby had otočil hlavu. Na vteřinu se rozptýlil, narovnal se – a tehdy se Nikolaj pohnul.
Had se napjal. Zdálo se, že ještě chvilka a udeří.
Zpod stolu u dveří vyskočil Nikolajův starý, ale věrný pes Baron. Vrhl se přímo na verandu, vrčel a štěkal. Had vztekle zasyčel a vrhl se stranou, ale Baron byl rychlejší: sekl tlapou, kousl zuby a hodil ho do trávy. Had zasyčel, pokusil se odplazit a zmizel za plotem.
Nikolai se probudil, polekaný štěkotem. Posadil se a protřel si oči – a tam před ním stál Baron, stál na stráži, se vztyčeným ocasem a ježlající se srstí. Soused vyběhl ven a křičel:
„Koljo! Málem tě kousla!“
Podíval se dolů – a teprve tehdy si uvědomil, jak blízko byla smrt.
Druhý den ráno Barona dlouho hladil, krmil ho masem a ani se neodvrátil. Pes ležel u jeho nohou, jako by se nic nestalo. A na starou verandu později Nikolai položil ceduli:
„Zde žije někdo, komu pes dal život.“
Od té doby každý večer před spaním říkal:
„Takže, Barone, už máme službu společně?“
A pes vždy odpověděl tichým, sebevědomým povzdechem.
