Helenin obchod byl malý – starý, ale útulný. Regály byly úhledně zásobené a u pokladny stály květiny, aby se v obchodě pořád hemžilo. Znala téměř všechny své zákazníky od vidění: někteří si přišli pro chleba, někteří pro noviny, někteří si jen tak popovídat.
Ale jednoho dne si všimla nového člověka. Muže v ošuntělém kabátě, s šedivými vlasy a unaveným pohledem. Každý den přesně v šest hodin večer přišel do obchodu a koupil si totéž – malou čokoládovou tyčinku. Jednu.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptala se Helen jednoho dne s úsměvem. Přikývl.
„Ano, jen… jí chutná.“
Helen si myslela, že mluví o její dceři nebo vnučce. Ale jednoho dne muž vešel bez svého obvyklého úsměvu. Vzal tyčinku, položil ji na pult a tiše řekl: „Tohle je poslední.“
Nezeptala se proč. Ale když odcházel, všimla si, že na obalu bylo napsáno: „S láskou, Emma.“
Toho večera, když Helen uklízela obchod, našla pod vitrínou malou fotografii. Byl na ní tentýž muž a mladá žena s krátkými vlasy, jak se smějí a drží v ruce stejnou čokoládovou tyčinku.
Později se od sousedů dozvěděla: Emma byla jeho žena. Zemřela před rokem. Každý den jí kupoval čokoládovou tyčinku a pokládal ji na lavičku, kde spolu kdysi pili kávu.
Další den, když Helen přišla do práce, položila na pult novou čokoládovou tyčinku. Pro případ, že by se vrátil.
