Stalo se to uprostřed zimy, v horách nedaleko Innsbrucku. Byla noc, vánice a sníh se valil v příkrovech. Silnice byly pokryté sněhem, pouliční lampy zhasínaly poryvy větru a všechno kolem se zdálo být bílým tichem.
Anna Weiss, dvaatřicetiletá žena v osmém měsíci těhotenství, seděla za volantem starého Fordu a pevně svírala volant oběma rukama. Její manžel Thomas byl ve městě na služební cestě a Anna se rozhodla jet do porodnice sama, když jí předčasně začaly kontrakce.
Už byla v polovině cesty, když sněžení zesílilo natolik, že nebyla vidět ani kapota auta. Kola se protáčela a světlomety odhalovaly jen víry sněhového prachu. Annino srdce začalo bít stále rychleji a rychleji – nejen bolestí, ale i strachem. Telefon neměl signál, rádio bylo tiché a všude kolem ní se ozýval řev větru a bílé šílenství.
A najednou…
Přímo před autem, jako by z ničeho nic, se objevil obrovský jelen.
Stálo na silnici, ve sněhové bouři, s mohutnými parohy pokrytými námrazou a nehybně na ni zíralo. Oči zvířete zářily v odraženém světle světlometů – jako dvě jantarové lucerny. Anna prudce zabrzdila – kola se promrhala, auto se dostalo do smyku a sjelo do příkopu.
Náraz byl tichý – do závěje. Ale motor se zastavil.
Ticho. Jen vytí větru a zběsilý tlukot srdce.
Anna se pokusila nastartovat motor – ale marně. A pak jí žaludek sevřela nová vlna bolesti.
„Ne, ne, teď ne…“ zašeptala a chytila se za břicho.
Najednou se za oknem znovu objevil pohyb. Jelen se přiblížil. Jeho dech byl viditelný v chladném vzduchu, pára se valila jako kouř. Přitiskl čenich ke sklu, jako by kontroloval, jestli je naživu.
Anna zavřela oči – myslela si, že ztrácí vědomí. Ale pak uslyšela… zvuk.
Někde v dálce – štěkání psa.
Otevřela dveře, jakmile vyšla ven. Sníh jí foukal do obličeje, vítr vyl. Jelen udělal pár kroků zpět, podíval se na ni, pak se otočil a pomalu šel po cestě.
Anna, nechápající proč, ho následovala. Šla, chytala se za břicho, potácela se, padala do sněhu, ale pokračovala dál. Jelen se pohyboval vytrvale, sebejistě, čas od času se otáčel – jako by na ni čekal.
Šli tak asi deset minut, než se před nimi objevilo slabé světlo.
Lucerna. Dům.
Byla to stará horská stanice, v zimě zavřená, ale tu noc tam strávil noc jeden muž – důchodce a bývalý lesník jménem Josef Kramer. Slyšel štěkat svého psa, vyšel ven s baterkou a nevěřil svým očím, když uviděl těhotnou ženu, jak jde za obrovským jelenem.
Doběhl, pomohl jí domů, zapálil kamna a zavolal záchranáře vysílačkou. O hodinu později už Anna rodila. A byl to Josef, kdo porodil dítě – holčičku.
Když ráno sněhová bouře ustala a záchranáři dorazili na stanici, první věc, kterou uviděli poblíž domu, byly jelení stopy vedoucí přímo ke dveřím… a mizející v lese.
Anna později řekla, že ho neviděla ani ve snu – cítila teplo a sebevědomí, když ho sledovala.
Josef později řekl:
„Asi před deseti lety žil v těchto končinách obrovský jelen, kterému jsme říkali Strážce. Dlouho jsme ho neviděli… ale zřejmě se tu noc vrátil.“
Miminko dostalo jméno Elisa, z německého slova Elch pro „jelena“. A každý rok, když přijde zima a hory pokryje sníh, Anna a její dcera přicházejí na onu stanici. Dívka se vždycky podívá směrem k lesu a zašeptá: „Mami, podívej… je tam.“
A nikoho nepřekvapí, když se někde v dálce, na hranici mezi sněhem a borovicemi, mihne silueta velkého jelena s jinovatkou na paroží.
