Chladný podzimní večer se snesl na malou vesnici na úpatí kopců. Mrholení proměnilo zemi v lepkavé bláto a vítr foukal suché listí po ulici. Starý muž Robert Meyer se vracel z obchodu, zabalený ve starém plášti, když si na odbočce ke svému domu všiml tmavé hroudy ležící přímo na silnici.
Zastavil se. Nejdřív si myslel, že je to hadr. Ale pak se hadr začal pohybovat. Z bláta se vynořil čenich – oči plné strachu a proseb.
„Ach, ty chudáčku,“ zašeptal Robert a sklonil se. „Kdo tě takhle nechal?“
Před ním seděl pes, téměř k nepoznání pod vrstvou hlíny a otřepů. Třásl se, na tlapce měl stopy po staré řezné ráně, srst měl zacuchanou a uši zploštělé. Robert vytáhl z tašky kus chleba, odlomil ho a podal mu ho. Pes se váhavě přiblížil, očichal a opatrně si ho vzal. Pak, jako by si uvědomil, že muž nechce nic ublížit, si položil hlavu na jeho dlaň.
„Dobře, jdeme, jdeme,“ řekl stařík. „Zahřejeme se.“
Doma rozdělal kamna a postavil na ně hrnec s vodou. Pes seděl nehybně u dveří a očima sledoval každý jeho krok.
„Neboj se, neublížím ti,“ řekl Robert tiše. „Teď se umyjeme a zjistíme, kdo jsi.“
Naplnil umyvadlo teplou vodou a začal smývat vrstvu za vrstvou špíny. Voda rychle ztmavla a pod ní se vynořil jiný pes. Nebyl toulavý, ne pouliční pes. Jeho srst byla hustá, zlatavá a kdysi dobře upravená. Kolem krku měl starý, téměř obnošený obojek s kovovou přezkou.
Robert zamžoural a snažil se rozeznat nápis. „Co tam máme?“
Přejel prstem po kovu a ztuhl.
Na plaketě, sotva čitelné pod škrábanci, bylo vyryto:
„Bim. Brenner Village. Majitel – Edward Meyer.“
Stařec odtáhl ruku, jako by se opařil.
Edward Meyer… jeho syn.
Robert dlouho seděl na stoličce a díval se na psa, který mu teď ležel u nohou a tiše kňučel ve spánku.
Jeho syn zemřel před třemi lety – vracel se domů z práce po kluzké silnici. Jeho pes, zlatý retrívr jménem Bim, byl s ním v autě. Auto bylo nalezeno v řece a Edwardovo tělo také. Ale psa nikdy nenašli.
Všichni si mysleli, že se utopila.
A teď tam byla – špinavá, vyhublá, ale živá, ležela u jeho nohou. Robert jí přejel rukou po teplé hlavě a slzy jí stékaly po vrásčitých tvářích.
„Ach můj bože… Bime… jsi zpátky?“ zašeptal. „Hledal jsi mě… celou tu dobu?“
Pes otevřel oči, jako by rozuměla každému slovu, a pomalu mu položil tlapku na koleno. Robert se k ní naklonil a objal ji, cítil, jak se v něm něco tiše láme – bolest, osamělost, touha po synovi. Všechno bylo změťané.
Práskala kamna, déšť bušil do okna a malý dům na okraji vesnice se zdál být opět méně prázdný.
Od té doby ležel Bim každý večer Robertovi u nohou a stařec nahlas četl ze starých dopisů svého syna, jako by mu říkal všechno, co v životě nestihl říct.
Někdy Bim zvedl hlavu a podíval se svému pánovi do očí – tak, jak se díval na Edwarda.
A pak Robert věděl: spojení mezi nimi se nepřerušilo. Jen trvalo tři dlouhé roky, než se dostal domů.
