Brzy ráno, když slunce začínalo prorážet mlhu, byla dálnice mezi dvěma malými německými městy téměř prázdná. Jen občasné auto projelo po mokrém asfaltu a zanechávalo za sebou stopu páry.
Victor, zkušený řidič kamionu na dlouhé trasy, se vracel domů po noční cestě. Jel pomalu a snažil se neusnout za volantem, když si najednou všiml něčeho zvláštního. Malá, živá skupinka se pohybovala přes silnici, přímo uprostřed jízdního pruhu. Nejdřív si myslel, že je to odpad nafouknutý větrem, ale čím blíž se dostával, tím jasněji viděl – byla to štěňata.
Malá, mokrá, různých barev – nejméně dvacet. Seděla těsně u sebe uprostřed dálnice.
Někteří pištěli, někteří kňučeli a dva škrábali asfalt, jako by něco hledali.
Victor zaklel, zapnul výstražná světla a zastavil přímo uprostřed silnice. „Hej, malí, co tady děláte?“ zašeptal a vystoupil z kabiny.
Opatrně se přiblížil, aby je nevyděsil. Štěňata ale neutekla. Naopak, jedno z nich, černobílé, vykročilo vpřed jako „vůdce“ a podívalo se na muže. Pak krátce štěklo a… běželo k příkopu.
Victor ho následoval a sestupoval kluzkou trávou. A tam, dole, uviděl starou kartonovou krabici. Vzhůru nohama, mokrou, s dírami po stranách.
A pod ní byla další tři štěňata. Velmi malá, sotva dýchající. Jejich bratři se je snažili vytáhnout na světlo.
Někdo byl dost „chytrý“ na to, aby stelivo prostě vyhodil přímo na krajnici.
Soudě podle stop pneumatik se to stalo nedávno. Možná před hodinou.
Victor polkl.
Otevřel krabici, zabalil mláďata do kabátu a odnesl je k autu. Všech asi dvacet mláďat se za ním hnalo jako nadýchaný oblak a kňučelo. Jedno, to nejstatečnější, ho chytilo za nohavici.
„Dobře, dobře, můžete všichni jít,“ řekl a otevřel dveře chatky. „Ale nekousejte sedadlo, ano?“
Zapnul topení, odložil starou bundu, posadil štěňata a odjel do nejbližšího města.
Veterinář, ke kterému se o čtyřicet minut později vrhl, nevěřil vlastním očím:
„Kde jste je našli?“
„Na dálnici. Na nikoho nečekali. Jen… něco hlídali,“ odpověděl Viktor.
Ukázalo se, že štěňata se choulila u budky, kde ležela jejich matka – srazilo ji auto, ale svým tělem ochránila mláďata před deštěm.
Celou noc seděla vedle sebe. Neodešla. Ani když se rozednilo.
O týden později o objevu psaly místní noviny. Polovinu štěňat si vzali dobrovolníci, zbytek zůstal u Viktora – v jeho domě u dálnice, odkud je nyní stále slyšet štěkání a cuchání malých tlapek.
V kuchyni, nad miskami, visí fotografie: mokrá silnice, mlha a dvacet zachráněných štěňat sedících v kabině nákladního auta.
Popisek zní:
„Ti, kteří neodešli. Protože byli věrní – i ve tmě.“
