Vracel jsem se domů po náročném dni. Sníh se lepil na čelní sklo, světlomety se odrážely od mokrého asfaltu a přede mnou se rozkládala nekonečná dopravní zácpa. Uvízli jsme asi čtyřicet minut, neschopní se pohnout ani otočit. Zapnul jsem rádio, sundal si rukavice a jen sledoval, jak kapky deště pomalu stékají po skle.
A najednou – lehké zaklepání na okno.
Ucukl jsem. Vedle mě stála malá holčička. Nemohlo jí být víc než pět nebo šest let. Byla promočená, měla na sobě starý kabát, jeden cop měla trochu volný. Dívala se přímo na mě – klidně, beze strachu, jako by věděla, kdo jsem.
„Otevři dveře, prosím,“ řekla slabým hlasem.
Pootevřel jsem okno a dovnitř vtrhl studený vzduch.
„Ztratil ses?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Chtěl jsem ti něco říct.“
Zamračil jsem se.
— „Odkud ses vzal, maličký? Kde je maminka?“
A najednou natáhla ruku – malou, v mokré rukavici – a svírala v ní minci. Starou, tmavou, s dírou uprostřed.
„Vezmi si tohle,“ řekla. „Je to pro tebe. Ale neztrať to. Brzy to budeš potřebovat.“
Byl jsem zmatený.
— „Proč?“
Dívka se na mě vážně podívala svýma obrovskýma očima a odpověděla:
— „Protože čekáš příliš dlouho. Za tři dny se budeš všechno dozvědět.“
Než jsem stačil cokoli říct, zatroubila auta přede mnou – dopravní zácpa se začala hýbat. Doslova na vteřinu jsem se rozptýlil, mrkl jsem do zrcátka… a ona byla pryč. Ani stopy.
Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se – nikdo. Jen mlha, světlomety, mokrý asfalt.
Když jsem se vrátil k autu, uviděl jsem na sedadle minci. Byla studená jako led.
Uběhly tři dny.
Ten večer jsem jel stejnou trasou. Na kraji silnice stál muž a měnil pneumatiku. Zpomalila jsem – nevím proč. Vzhlédl a já jsem se zatajila.
Byl to on.
Muž, kterého jsem kdysi milovala a kterého jsem neviděla přes deset let.
Začali jsme si povídat, jako bychom se nikdy nerozešli. A když jsem s nedůvěrou otevřela přihrádku v palubní desce, abych si vzala ubrousky, mince s tupým cinknutím vypadla na podlahu.
A pak jsem si poprvé všimla vyrytého nápisu:
„Všechno se vrátí, až přijde čas.“
Zvedla jsem ji – a muž se na mě podíval a najednou řekl:
„To je zvláštní. Měl jsem jednu přesně takovou. Dala mi ji jedna dívka na silnici.“
Ztuhla jsem.
Podívali jsme se na sebe – a uvědomili jsme si, že tohle setkání nemohla být náhoda.
