Zimní bouře začala náhle. Sníh padal v plachtách, vítr skučel ve stromech, jako by samotný les plakal zimou. V takové noci i zkušení lovci zůstávali doma. Ale právě tehdy, uprostřed vánice, v divočině mezi horami, se ztratilo malé dítě.
Jeho matka, mladá žena jménem Anna Lindbergová, se vracela z nedaleké vesnice, kde doufala, že najde pomoc. Její staré auto uvízlo ve sněhu a při pokusu o chůzi zakopla, upadla a kolébka s dítětem jí vyklouzla z rukou. Když Anna vstala, dítě už nebylo vidět – silný poryv větru a kluzká stezka ho smetly. Křičela, volala a plazila se sněhem, ale všude kolem ní bylo slyšet vytí vánice.
Mezitím les žil svým vlastním divokým životem. Stíny se klouzaly závějemi – smečka šedých vlků vracejících se do svého doupěte po lovu. Vůdkyně smečky, starší vlčice přezdívaná Luna, jak ji později lovci nazývali, si jako první všimla malého uzlíčku ve sněhu. Tiše kňučel, téměř jako vlčí mládě ztracené od matky.
Luna se k němu přiblížila a opatrně se k němu přitulila. Vůně byla cizí, ale podivně teplá. Mládě se pohnulo a zasněženou mýtinou se rozlehlo slabé zapištění. Vlčice si lehla vedle něj a svým tělem ho stínila před větrem. Zbývající vlci vytvořili půlkruh a vytvořili živou zeď.
Uprostřed chladu a tmy tedy lidské dítě strávilo noc mezi vlčí smečkou.
Za úsvitu pátrací skupina – myslivci, záchranáři a samotná Anna – narazila na neobvyklé stopy. Nevedly k propasti ani k řece, ale hlouběji do lesa. Zpočátku si mysleli, že vlci mládě odnesli a připravili se na nejhorší. Ale to, co o několik minut později uviděli, se vzpíralo vysvětlení.
Vlčice ležela na mýtině mezi smrky. Její dítě, zabalené v její kožichu, leželo poblíž. Ostatní vlci stáli opodál a ostražitě pozorovali lidi, ale neútočili. Jeden ze zachránců nevěřícně zašeptal:
„Střeží ho…“
Anna se k synovi vrhla a vzlykala štěstím. Dítě bylo naživu, tváře měl teplé, dech rovnoměrný. Stopy vlků byly stále rozházené kolem, jako by celou noc stáli na stráži. Než zmizela v houští, vlčice se otočila a podívala se přímo na Annu – dlouhým, téměř lidským pohledem.
Později lékaři potvrdili: dítě neutrpělo ani omrzliny, ani škrábnutí. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak přežilo v teplotách mínus dvacet.
Od té doby si lidé v té části lesa začali všímat osamělé stříbrosrsté vlčice. Nikdy se nepřibližovala k vesnicím, ale často se objevovala na okraji lesa, když Anna šla se svým synem.
Anna chlapce pojmenovala Leo na počest síly, která ho zachránila.
A každý rok, v noci hustého sněžení, se na kopci za domem ozve tiché vytí.
Ne hrozivé – spíš jako někdo, kdo se ptá, jestli je všechno v pořádku s tím, koho kdysi hřál svým srdcem.
