Jednoho chladného rána u pobřeží Islandu spatřili rybáři na obzoru podivný šedý útvar. Nejdříve si mysleli, že jde o ledovec nebo vrak lodi, ale když se přiblížili, uvědomili si, že je to obrovská modrá velryba, která uvízla na břehu. Největší tvor na planetě ležel nehybně na písku, jeho tělo se jemně houpalo ve vlnách a z hladiny stoupala slabá pára.
Velryba byla obrovská – přes 25 metrů dlouhá a vážila přibližně 150 tun. Nejvíce však všechny znepokojil zápach – ne obvyklý zápach moře nebo hnijících ryb, ale kovový, podivně chemický, jako by uvnitř něco hořelo.
Biologové z Reykjavíkského mořského institutu dorazili o několik hodin později. Očekávali rutinní pitvu – koneckonců, vyhození velryb na mělčinu není neobvyklé. Ale během několika minut bylo jasné: tato událost se nepodobala žádné jiné.
Když vědci otevřeli žaludek, nenašli obvyklé zbytky olihní nebo ryb, ale něco tvrdého a studeného s kovovým leskem. Vyjmutí předmětu nebylo snadné – byl velký a pokrytý silnou vrstvou soli a řas.
Když byl nález vyčištěn, všichni ztuhli. Byl to fragment starožitného kormidelního kola s mosaznými intarziemi a vyrytým nápisem: „Aurora, 1892“. Poblíž ležely zbytky lana, kus mědi a… lidská bota, uvězněná ve vláknech žaludku.
Vědci tomu nemohli uvěřit. Jak mohl vrak lodi z 19. století skončit v těle velryby?
Historici rychle našli shodu okolností. Loď s názvem „Aurora“ opustila v roce 1892 hamburský přístav a mířila do Antarktidy. Na palubě byli výzkumníci, sběratelé a – prý – vojenští konzultanti. Loď zmizela v Jižním oceánu. Nebylo nalezeno ani jedno tělo, nebyl zaznamenán ani jeden signál.
Nyní, o více než sto let později, se část jejího příběhu objevila… uvnitř modré velryby.
Vědci spekulovali, že zvíře mohlo spolknout vrak lodi ležící na mořském dně. Jeden detail byl ale záhadný: kov nebyl po staletích pod vodou zkorodovaný tak, jak by měl být. Vypadalo to, jako by předměty ležely v oceánu jen několik měsíců.
O tři dny později, když se kostra připravovala k přepravě, si jeden z asistentů všiml lesklého válce zasazeného mezi záhyby žaludku. Byl zapečetěný a pozoruhodně dobře zachovalý. Uvnitř byla hustá kapsle obsahující pergamen.
Na něm třesoucí se rukou bylo napsáno:
„Byli jsme vysláni, abychom vyzvedli nález, o kterém se nikdo nesmí dozvědět. Toto není expedice. Toto je obal.
Pokud to najdete, neotevírejte to.
Odpusťte nám.“
Podpis: Kapitán Erich K. Müller, 1892.
Když se informace dostaly do tisku, svět explodoval. Noviny informovaly:
„Velryba spolkla stopy tajné německé expedice!“
„Co skrývala mise Aurora?“
„Biologové našli uvnitř modré velryby zprávu z 19. století!“
Ale o několik dní později byla laboratoř, kde byly nálezy uloženy, náhle uzavřena. Veškerá dokumentace byla zabavena neznámými osobami ve vojenských uniformách. Vědci byli nuceni podepsat dohodu o mlčenlivosti.
Od té doby nikdo válec ani volant neviděl. Rybáři, kteří velrybu objevili jako první, hlásili, že je neznámí lidé sledovali, a jedné noci někdo doplaval ke břehu a vzal si úlomky kostí, které po pitvě zbyly.
O několik týdnů později jeden z výzkumníků anonymně zveřejnil nahrávku pořízenou na diktafonu. Bylo slyšet jeho hlas, třesoucí se strachy:
„Podíval jsem se dovnitř boty… byla tam měděná destička s nápisem: ‚Projekt Aurora. Utajované.‘
To není náhoda. Tohle není jen loď. Tohle je varování.“
Nyní je objev utajen. Zprávy hovoří pouze o „neznámých kovových předmětech v těle mořského savce“.
Ale ti, kteří to viděli na vlastní oči, si jsou jisti: tato velryba spolkla víc než jen vrak lodi – stala se posledním strážcem tajemství, které lidstvo nikdy nemělo objevit.
