Slunce zapadalo za řadou tmavých smrků, když Michail, lesník s 30 lety zkušeností, uslyšel slabé, téměř truchlivé vytí. Zastavil se a naslouchal. Vytí vycházelo ze zamrzlého jezera – a znělo, jako by nepatřilo smečce, ale jedinému, zoufalému tvorovi.
Michail sledoval zvuk. Sníh křupal, jinovatka mu štípala do dechu. Když se stromy rozestoupily, uviděl jezero – a to, co mu sevřelo srdce.
Uprostřed ledu byla díra, led kolem ní praskal. A poblíž, napůl ponořený, ležel vlk. Jeho přední tlapky se třásly a snažil se udržet na ledě. Voda kolem něj byla tmavá od krve. Jeho tlapka byla zachycena v rezavém pasti.
Vlk už nevyl. Jen tiše dýchal – a podíval se na muže.
„No, bratře…“ řekl Michail tiše. „Chceš žít? Tak nedělejme žádné hlouposti.“
Přivázal si k opasku lano a druhý konec k borovici. Led praskal s každým krokem. Vlk zvedl hlavu, ale ani se nepokusil zavrčet – neměl sílu. Michail si lehl na břicho, přelezl, přehodil mu lano přes tlapy a pomalu táhl.
V jednu chvíli led pod ním slabě zapraskal. Ztuhl. Pak sebou znovu trhl. A zvíře se ocitlo na pevném ledu.
Oba se zhroutili na břeh. Vlk těžce dýchal, oči zavřené. Michail viděl, jak se krev rozlévá v šarlatových skvrnách po sněhu.
„To je ono, to je ono… Zbytek už se postarám já.“
Odnesl zvíře do domu – na staré dece, jako zraněného psa. Kamna hořela a místnost naplňoval zápach pryskyřice. Michail opatrně uvolnil past, vyčistil ránu a obvázal ji. Vlk kňučel, ale nekladl odpor.
„Buď trpělivý.“ „Když tady zemřeš, tak alespoň ne ve sněhu,“ bručel, ale jeho ruce byly měkké.
Noc byla dlouhá. Vlk těžce dýchal, občas ze spaní tiše vyl. Michail seděl u kamen, pil bylinkový čaj a přemýšlel: „Co to dělám? Přinesl jsem si domů bestii… Starý blázne.“
Ale ráno vlk otevřel oči.
Nevrčel. Jen tiše zíral. Dlouho. A pak – pomalu, s námahou – se otřel o lesníkovu dlaň. Téměř nepostřehnutelně.
Dny plynuly. Vlk málo jedl, pil vodu a ležel u kamen. Někdy, když Michail čistil pušku nebo hobloval dřevo, bestie tiše pozorovala. V jeho očích už nebyl žádný hněv – jen únava a… něco, co připomínalo vděčnost.
Sedmého dne vlk vstal. Šel ke dveřím. Michail je otevřel.
Venku napadl čerstvý sníh. Vlk udělal krok. Otočil se.
Michail přikývl:
„Jdi.“ Tajga na tebe čeká. Není na mně, abych tě držel.
Vlk se ještě chvíli zdržel… a zmizel v lese.
Uplynul týden. Ráno, když Michail sekal dřevo, uslyšel známý zvuk. Ne jen jeden, ale několik hlasů. Vytí. Hluboké, táhlé. Došel k okraji lesa.
Na okraji lesa, mezi jedlemi, stála smečka. Vůdce – šedý vlk s ovázanou tlapou – se na něj díval přímo. Byl to on.
Smečka stála klidně – žádný útok.
Vůdce se přiblížil. Až k okraji sněhu u domu. Sklonil hlavu hluboko, téměř nepostřehnutelně.
Pak se otočil. A spolu se smečkou zmizel v zimním lese.
Michail dlouho stál nehybně. Pak tiše řekl:
„Taky děkuji.“
Od té zimy nikdo neviděl vlky poblíž vesnice. Nikdo neslyšel noční vytí pod okny. Lovci si stěžovali, že se smečka zatoulala daleko na sever.
Ale každou zimu, když napadl první sníh, Michail chodil k jezeru, kde kdysi praskal led, a díval se do lesa.
Protože někde tam venku, mezi borovicemi a sněhem, žil vlk, který mu kdysi nekousl do ruky… ale pamatoval si její teplo.
