Muž žil sám v malém domku na okraji lesa. Bylo to tiché, krásné místo – ráno mlha, večer západy slunce a v noci bylo slyšet klepání datlů a houkání sov v dálce. Miloval tuto samotu: konvici na sporáku, měkké křeslo, starou televizi, knihy – a klid.
Večer bylo všechno jako obvykle. Padaly husté vločky sněhu a venku nebyla vidět ani živáčka. Muž si nalil horký čaj, rozsvítil stolní lampu a posadil se na židli u okna. Právě zvedl šálek, když se venku náhle mihl obrovský stín.
Nejdřív si myslel, že je to odraz. Pak si myslel, že se k němu někdo přiblížil příliš blízko. Ale v další vteřině se ozvala rána, sklo se roztříštilo a do obývacího pokoje vletělo něco obrovského, tmavého a s parohy!
Muž uskočil, čaj se rozlil, židle se převrátila. Před ním stál los – skutečný, vzrostlý, mohutný los. Oslepen světlem lampy pobíhal po místnosti, narážel do nábytku a strhával záclony. Výjev byl jako ze snu: sníh padal dovnitř, knihy létaly, nádobí cinkalo a po podlaze skákalo obrovské divoké zvíře, zmatené, kde je.
„Ticho, ticho, klid…“ bylo vše, co muž dokázal říct, i když se mu třásly ruce. Nevěděl, co dělat: utíkat bylo příliš pozdě, křičet bylo zbytečné. Los bokem narazil do stolu a rozbil zarámovanou fotografii své ženy. Na vteřinu ztuhl, pak vykročil vpřed. Popadl starou bundu z věšáku a bez přemýšlení jí zakryl hlavu.
Los ztuhl. Vteřinu – dvě – věčnost. Pak, těžce dýchaje, začal couvat. Muž doširoka otevřel dveře – a obr, funějící a klouzajíc po podlaze, vyběhl do sněhu, pošlapal záhon a zmizel ve tmě.
Dům byl chaotický: roztříštěné sklo, rozbitý nábytek, rozlitý čaj a pára z rozbitého okna. Muž tam stál, těžce dýchal a stále svíral bundu. Nemohl uvěřit, že to nebyl sen.
O několik minut později dorazili záchranáři – sousedé volali poté, co uslyšeli hluk. Ukázalo se, že zvíře běželo po dálnici, vylekalo ho světlomety a stočilo k domům. Přeběhlo dvůr a když vidělo odraz v okně, usoudilo, že je to východ.
„Máte štěstí,“ řekl jeden ze záchranářů a prohlížel si stopy. „Obvykle všechno rozbijí.“
„A nechal jen jednu,“ povzdechl si muž a zvedl fotografii v prasklém rámu.
Na fotografii byla jeho žena, jak se usmívá na pozadí stejného lesa. Kde teď každé ráno vídal otisky kopyt. Někdy čerstvé.
Od té doby muž nezatahoval závěsy. Říká, že pokud los znovu přijde, už se ho nebude bát. Protože teď ví: někdy může do domu vtrhnout i chaos, aby vám připomněl, že jste naživu.
