Všechno to začalo jako normální ráno. Bylo 8:20 v metru, vagón byl plný – někteří pili kávu, někteří kontrolovali telefony, někteří spali ve stoje. Maria spěchala do práce a jako vždy stála u dveří – bylo tam méně lidí a blíž k východu. Ani si nevšimla, že vlak vjíždí do tunelu, když se světla náhle rozblikala a zhasla.
Vlak se zastavil mezi stanicemi. Nejdřív všichni mlčeli – no, to se stává. Ale když uplynulo pět minut, pak deset a světla se znovu nerozsvítila, lidé začali být nervózní. Byl cítit prach, brzdy a ještě něco… zvláštního.
A najednou Maria uslyšela vrzání. Tenký, pronikavý zvuk, jako by někdo škrábal pod podlahou. Myslela si, že se jí to zdá. Ale vrzání se opakovalo a pak se zpod sedadla vynořil ocas. Jeden. Pak další. A o pár sekund později se po vagónu rozběhla krysa.
Někdo zakřičel, někdo skočil. Ale tím to neskončilo. Z štěrbin mezi sedadly, zpod gumových těsnění, z rohů se začaly lézt desítky šedých těl. Krysy. Malé, velké, lesknoucí se vlhkostí, s dlouhými ocasy, jejich tlapky šustily na linoleu.
Někdo zabušil na dveře – zamčené. Vlak byl mrtvý, rádio nefungovalo. Panika sílila, ženy křičely, muži bouchali do oken. Krysy pobíhaly po stěnách, skákaly na sedadla, prodíraly se mezi nohama.
Jedna vylezla někomu na tašku a zasyčela, vycenila zuby.
Maria ztuhla, přitiskla se ke zdi a teprve tehdy si všimla starého muže v rohu. Nehýbal se, nepanikařil – jen tiše zašeptal:
„Vždycky přijdou, když nemají co jíst…“
„Co jsi říkal?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Metro je staré,“ pokračoval, „tisíce lidí žijí pod kolejemi. Když se zastaví provoz, míří k světlu.“
A v tu chvíli se světlo skutečně vrátilo. Jasné, drsné. Krysy ztuhly. Pak, jako na povel, se všichni rozběhli jedním směrem – k místu, kde se právě otevřely dveře. Zmizeli v temnotě tunelu a zanechali za sebou ticho, zápach vlhkosti a kousky papíru rozházené po podlaze.
O minutu později se dveře otevřely a lidé se vyhrnuli na nástupiště, aniž by se ohlédli. Jeden muž upustil telefon, ale neodvážil se pro něj vrátit.
Maria odešla poslední. Než odešla, pohlédla do rohu – starý muž byl pryč. Jen prázdné sedadlo a pod ním malý stříbrný žeton s vyrytou krysou.
Od té doby, když prochází pasážemi metra, občas slyší totéž pípání – a vždycky zrychlí krok. Protože teď ví: nikam neodešli. Jen čekají, až zase zhasne světlo.
