Anna na tento den čekala s nadšením a špetkou strachu. Šestý měsíc těhotenství je zvláštní období: bříško je už zaoblené, miminko se hýbe a život je plný očekávání a úzkosti. Na kliniku dorazila dříve, než bylo plánováno, jen aby si sedla na chodbu vonící léky a kávou. Její manžel se nemohl dostavit – byl jako vždy na služební cestě. Ale nezlobila se: „Hlavní je, že je miminko v pořádku,“ opakovala si pro sebe.
Když ji lékař, vysoký muž s šedivícími spánky a tichým hlasem, pozval do ordinace, usmála se a lehla si na vyšetřovací stůl. Teplý gel, známé bzučení přístroje, známé šedé stíny na obrazovce.
„Takže… tady je pero, tady je hlavička…“ zamumlal lékař a pohyboval sondou po jejím břiše.
Anna fascinovaně zírala na monitor.
A najednou se něco změnilo. Doktor ztuhl. Po jeho tváři přeběhl stín zmatku. Odtáhl snímač a znovu ho nasadil. Poslouchal a znovu se podíval. Pak tiše řekl: „Počkejte… slyšíte to?“
Anna se napjala. Z reproduktoru se ozýval stálý rytmus: ťuk-ťuk-ťuk-ťuk. Srdce dítěte. Ale pak – sotva znatelný – druhý rytmus. Slabší. Pomalejší.
Ťuk… ťuk…
Dvě srdce.
„Čekáte… dvojčata?“ zašeptala Anna.
Doktor zavrtěl hlavou. „Ne. Obrázek ukazuje jedno dítě. Jen jedno. Ale… je tam zvuk. Druhý úder, jako by někdo byl poblíž.“
Vypnul přístroj, znovu ho zapnul a vrátil snímač zpět. Zvuk nezmizel. Doktor se zamračil. „Chci zavolat kolegovi.“
O minutu později vešla do ordinace starší žena v bílém plášti s vážným pohledem. Tiše poslouchala, dívala se na obrazovku a najednou se pokřižovala. Anna cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. „Co se děje?“ zašeptala. „Je to nebezpečné?“
„Ne,“ řekla žena pomalu, „je to jen… je to vzácné. Velmi vzácné. Stává se to, když… je poblíž někdo jiný.“
Anna tomu nerozuměla. Ale lékař ji rychle ujistil:
„Všechno je v pořádku, dítě se vyvíjí normálně. Je to jen… možná došlo k chybě přístroje. Nebo k odrazu signálu.“
Usmál se, ale v pohledu měl obavy.
Doma Anna dlouho nemohla usnout. Slyšela ten druhý úder znovu a znovu.
Zpočátku si myslela, že si to jen představovala. Ale tu noc se probudila s pocitem, že se jí někdo jemně dotýká břicha zevnitř – a že uvnitř má víc než jeden srdeční tep. Položila na něj ruku – a najednou ucítila druhý úder, trochu stranou, mimo synchronizaci s prvním.
Druhý den ráno zavolala své matce.
„Mami, věříš, že dítě může mít… andělské dvojče?“
Maminka se odmlčela a tiše odpověděla:
„Ty… jsi kdysi měla bratra.“ Bratrance, nenarozeného. Druhý plod zemřel ve třetím měsíci. Byla jsi příliš malá na to, abychom ti to řekli.
Anna oněměla.
„Cože?“
„Lékaři říkali, že se to ‚rozpustilo‘.“ Ale možná jeho duše zůstala blízko.“
Na dalším ultrazvuku byl znovu slyšet druhý úder. Přístroj byl nový, snímač byl jiný, lékař byl jiný.
Ale rytmus se opakoval. Na obrazovce jen jedno dítě, usmívající se, jako by mávalo rukou. A mimo obrazovku slabé buchnutí… buch… buch…
Lékař nic neřekl. Jen se zeptal:
„Ztratila jste už někoho?“
Anna přikývla.
„Možná někdo chrání vaše dítě.“
Od té chvíle těhotenství probíhalo hladce. Anna cítila, že není sama. Když se začala bát, její srdce začalo pravidelně bít a druhý rytmus, sotva slyšitelný, ji jako by zaskočil, ukolébal ke spánku.
Porod byl snadný. Chlapeček se narodil zdravý, s jasně modrýma očima a měkkou chmýří.
Když ho porodní asistentka zvedla, Anna se rozplakala – štěstím a zvláštním pocitem, jako by se místnost mezi nimi dvěma oteplila. Pak se ale lékař překvapeně zamračil.
„Úžasné…“ řekl. „Dítě má…“ mateřské znaménko ve tvaru srdce na hrudi.“
Anna se usmála skrz slzy.
„Není sám,“ zašeptala. „Jeho bratr je poblíž. Jen není tady.“
Od té doby každou noc, když ukládala dítě do postele, tiše mu tiskla dlaň k hrudi a šeptala:
„Děkuji, že na něj dohlížíš.“
A v tichu pokoje, když dítěti tluče srdce, se zdá, že stále slyší jiný zvuk poblíž – trochu tišší, trochu pomalejší, ale stále živý.
Ťuk… ťuk…
