Kráčela pomalu, opatrně, aby jí balíček neupadl do rukou. Malý plyšový králíček byl zabalený v růžovém papíru a převázaný stuhou – její vnučka růžovou zbožňovala. Dnes měla holčička páté narozeniny. Babička si dárek vybrala sama – nakupovala od rána a hledala ten pravý, „s laskavýma očima“.
Na nádvoří už bylo slyšet dětské hlasy. Smích, hudba, vůně dortu linoucí se z okna. Žena se usmála – myslela si, že to stihla akorát včas.
Když došla ke dveřím, dlouho stála a váhala, zda zazvonit. Pak konečně stiskla zvonek.
„Hned teď!“ ozval se hlas zevnitř.
Dveře otevřela malá holčička – blond vlasy, mašle, jiskřivé oči.
„Bá!“ zvolala radostně, ale téměř okamžitě její úsměv zmizel. „Máma říkala… že dovnitř nesmíš.“
Babička ztuhla.
„Cože… že dovnitř nesmíš, drahoušku? Jen jsem ti chtěla přinést dárek.“ „Tady, podívej…“ podala jí zajíce.
Dívka sáhla po hračce, ale vtom se ve dveřích objevila žena – mladá, krásná, s unaveným obličejem.
„Mami, říkala jsem ti… abys nepřišla bez zavolání,“ řekla chladně. „Máme hosty.“
„Nezůstanu dlouho… jen dárek,“ odpověděla tiše babička.
„Dej to ke dveřím, vyzvednu si to později,“ řekla dcera a snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí třásl.
Babička sklopila oči, přikývla a opatrně položila zajíce na práh.
„Postarej se o něj,“ zašeptala.
Dveře se zavřely. Za ní se znovu ozval smích, někdo spustil píseň a ona tam ještě minutu stála a držela se zábradlí, jako by se bála, že spadne. Pak se pomalu otočila a sešla ze schodů.
Sousedka, která šla kolem, si jí všimla a zeptala se:
„Je všechno v pořádku, Anno Petrovno?“ Jen se usmála:
„Všechno je v pořádku, Marjo… mé vnučce už je pět. Čas letí.“
A ten večer, když po oslavě uklízela byt, šla její dcera k oknu a uviděla na lavičce u vchodu balíček s růžovou stuhou. Zajíc tam stále ležel – mokrý od deště, ale se stejně laskavýma očima.
