Ráno bylo klidné, tiché a zdánlivě obyčejné. Těhotná Marta (můžeme jí v případě potřeby změnit jméno) se balila do porodnice – zbývaly jí jen dva týdny do termínu porodu. Její manžel byl v práci a jejich domov stál na předměstské ulici, kde se všichni znali jménem. Právě stavěla konvici, když z ulice uslyšela křik.
Nejdřív štěkání psů. Pak štiplavý zápach kouře. Pak dětský pláč.
Vyběhla ven a uviděla dům svých sousedů v plamenech. Střecha už hořela, okna praskala v horku. Sousedé – rodiče – nebyli doma: šli na kliniku vyzvednout své nejmladší dítě. Uvnitř bylo šest jejich dětí: nejstaršímu bylo deset, nejmladšímu tři.
Lidé se rozběhli, volali hasiče, ale všichni jen křičeli a volali: „Jsou tam děti!“ Nikdo se neodvážil jít dovnitř – venku už šlehaly plameny.
A pak Marta… prostě běžela.
Nepřemýšlela. Ne o sobě, ne o dítěti uvnitř. Jen o tom, jak jí včera z okna zamával pihatý chlapec. Jak jí dívka s copánky dala luční květiny. Zakryla si obličej rukávem a vběhla dovnitř.
Všechno bylo jako noční můra: kouř ji štípal do očí, stěny praskaly, podlaha místy už hořela. Nahmatala cestu k prvnímu dítěti, které plakalo na schodech. Vyvedla ho ven. Vrátila se. Pak znovu. A znovu.
Čtyřikrát vběhla do domu. Kouř byl hustý jako mlha. Pátého na vteřinu ztratila vědomí, opřela se o zeď a slyšela, jak se uvnitř něco s tupým žuchnutím hroutí.
„Nechoď dovnitř!“ křičeli lidé. „Zemřeš! Jsi těhotná, vzpamatuj se!“
Ale ona šla znovu. Šesté dítě – nejmladší – se schovalo pod postel. Vytáhla ho ven, přikryla bundou a vynesla ven.
Hned poté, co odešla, se v tom pokoji zřítil strop.
Odnesli ji do sanitky. Děti byly naživu, pokryté sazemi, vyděšené, ale nezraněné. Byla při vědomí, ale s popáleninami, spáleným krkem a silnými bolestmi břicha.
Lékaři pobíhali po pohotovosti, infuze, kyslík, kyslíková maska, světla rozsvícená. Ptala se jen na jednu věc:
„Je moje… je dítě v pořádku?“
Lékaři si vyměnili pohledy.
O hodinu později k ní jeden z nich přistoupil.
„Poslouchejte… vaše dítě…“ Odmlčel se a volil slova. „Je zcela nezraněné. Jeho srdeční tep je v termínu. Není tam žádný stres, žádná hypoxie. To… je po takovém kouři nemožné.“
„Takže… je všechno v pořádku?“ zašeptala.
Ale lékař zavrtěl hlavou. „Nerozumíte. Chová se, jako by právě… usnul. Žádný strach. Žádné zběsilé tlučení srdce. Vůbec nereagoval na vaše záchvaty dušení. A víte, co je divné?“ Lehce se zašklebil. „Na ultrazvuku se… usmíval.“
Ztuhla.
Později sestra přiznala: když ji monitorovali, dítě se nejen usmívalo – držel si ruku na hrudi. Jako by… někoho chránilo.
Následující den, když hasiči dokončili prohlídku domu, jeden z nich řekl:
„V dětském pokoji, pod postelí, kde našla nejmladšího chlapce… zdi téměř neshořely. Bylo to, jako by někdo oheň zakryl.“
Marta byla propuštěna o tři dny později. Všech šest zachráněných dětí ji v nemocnici přivítalo s kyticí divokých květin. Nejmladší k ní přistoupilo a řeklo:
„Teto… chlapec, který byl vedle tebe v tom požáru, nám říkal, abychom neplakali.“ Řekl: „Ona nás zachrání.“
„Který chlapec?“ zeptala se.
„No… ten v bílém. Neviděla jsi ho? Stál vedle tebe.“
Srdce jí kleslo.
Později lékaři, porodní asistentky a sousedka vyprávěli příběh: dítě se narodilo klidné. Neplakalo. Jen zíralo. A bylo to, jako by poznal každého, koho jeho matka zachránila.
A když ho k ní přivedli, všimla si – ve svých malých prstech držel ohořelý dřevěný kříž. Starší chlapec, soused, nosil takový. Ale jeho kříž… shořel.
