Dlouho jsme snili o tom, že uvidíme Alpy – skutečné, zasněžené, třpytivé vrcholky, které vidíte jen na pohlednicích. Emil Hofmann, moje přítelkyně Larisa Rein a dva další přátelé, Mario Carvero a Sofi Lindström, si v Mnichově pronajali auto a brzy ráno vyrazili, abychom stihli první východ slunce nad rakouskými horami.
Den začal perfektně. Šedá obloha se postupně rozjasňovala, silnice se klikatila mezi vesnicemi, kde domy byly zdobeny vyřezávaným dřevem a krávy líně odcházely na pastvu. Zasmáli jsme se, pustili hudbu, pili horkou kávu z termosky a naplánovali si túru na ledovec.
„Pokud budeme mít štěstí,“ řekl Mario a zadíval se do mapy, „dostaneme se k vleku a uvidíme východ slunce nad vrcholky.“
Hory se ale blížily rychleji, než jsme čekali, a s nimi přišla mlha. Nejdříve světlá a stříbřitá, pak hustá a bílá, jako by do ní namočili mléko. Silnice se zúžila, serpentina byla strmější. Vypnuli jsme hudbu. Dokonce i motor se zdál hlasitější.
„Emile, buď opatrný,“ řekla tiše Sophie. „Je tu spousta uvolněných kamenů.“
O pár minut později se déšť změnil v plískanici. Asfalt se třpytil jako zrcadlo. Zpomalil jsem. Ale za zatáčkou na nás čekalo něco, co nikdo nestihl vidět.
Odletěli jsme.
Kola ztratila trakci, auto prudce stočilo. Cítil jsem se, jako by nás někdo strčil neviditelnou rukou. Slyšel jsem jen Larisin křik. Volant mi vytrhl z rukou a všechno kolem mě se proměnilo v rozmazanou vířící sklo, sníh a kov.
Náraz.
Auto se převrátilo, s třeskem dopadlo na kraj silnice, skutálelo se ze svahu a uvízlo mezi dvěma kameny, přistálo na boku. Uvnitř to páchlo benzínem, střelným prachem z airbagů a krví.
„Jsou všichni naživu?!“ zaskřehotal Mario.
Larisa plakala, ale přikývla. Sophie se držela boku, krev jí stékala po paži. Trhla jsem sebou – bezpečnostní pás se mi zařezal do hrudi, ale byla jsem při vědomí. Auto zavrzalo, vítr bičoval do rozbitého okna a venku byla bílá mlha a ticho.
„Musíme ven,“ řekla jsem tiše a cvakala zuby. „Auto by se mohlo vznítit.“
Mario vyrazil zbývající sklo kolenem. Zatlačila jsem dveře nahoru – teď to byl strop. Do obličeje mi udeřil studený vzduch. Pomáhali jsme si ven – jeden po druhém, pomalu, opatrně, ze strachu z dalšího zřícení.
Venku to bylo ještě horší.
Stáli jsme na úzkém pruhu země nad propastí. Dole byl temný les a útes. Auto zázračně držely dva obrovské kameny. Sníh padal silněji a silnice byla téměř neviditelná. Nebyl tam žádný telefonní signál.
„Pokud se do hodiny nedostaneme na dálnici,“ řekl Mario a podíval se na Larisu, „tu zmrzneme.“
„A kam máme jet?“ zeptala se Sophie třesoucím se hlasem.
Vzhlédl jsem k serpentinam, kde silnice mizela v mlze.
„Zpátky,“ řekl jsem. „Jděte po stopách pneumatik. Přišli jsme odtud.“
Pomalu jsme šli a drželi se zábradlí, které už téměř nebylo. Sníh se nám zařezával do kůže, boty nám klouzaly. Auto za námi už nebylo vidět – jako by nikdy neexistovalo.
Zdálo se to jako věčnost – ale ve skutečnosti jen dvacet minut – když se v dálce objevily světlomety. Auto. Zamávali jsme rukama. Světlomety se zastavily. Vynořil se z něj muž – vysoký, s hustým vousem a vřelým přízvukem.
„Mein Gott… jsi v pořádku?“ řekl.
Jmenoval se Josef Steiner a bydlel v domě nedaleko. Pomohl nám do auta a dal nám deky a horký čaj.
„Máte štěstí,“ řekl tiše. „Dlouho jsme v této oblasti nebyli.“
Otočil jsem se ke svým přátelům. Všem se třásly ruce. Larisa se ke mně tiše tiskla.
Šli jsme se podívat na hory. Ale teď nám už nepřipadaly krásné. Dívaly se na nás.
