Léto bylo horké, moře klidné, jako by spalo. Lidé na pláži se líně vyhřívali na slunci, děti pobíhaly s bójemi a teenager jménem Luka (můžete jeho jméno vymazat, pokud chcete) plaval o něco dál než ostatní, na začátek zátoky. Často tam chodil sám šnorchlovat a pozorovat ryby.
Všechno se ten den zdálo normální: slunce, slaný vánek, třpyt vody. Luka plaval asi sto metrů od břehu a ležel na zádech, odpočíval. Vlny se sotva šlehaly. Chystal se otočit, když ucítil něco zvláštního – jako by ho někdo kopl do nohy.
Prudce se otočil a uviděl ploutev. Srdce se mu sevřelo. „Žralok!“ byla jeho první myšlenka. Ale o vteřinu později si uvědomil, že je to delfín. Velký, šedý, s inteligentníma očima. Luka s úlevou vydechl, dokonce se usmál.
„Ahoj, fešáku…“ zašeptal a neočekával odpověď.
Delfín plaval blíž, zakroužil kolem něj a pak ho jemně šťouchl čumákem do boku. Luka si myslel, že si jen hraje. Ale zvíře se chovalo divně – začalo ho tlačit zpět, ne ke břehu, ale k otevřené vodě.
„Hej! Co to děláš?!“ křičel chlapec a snažil se otočit.
Zdálo se, že mu delfín schválně zablokoval cestu. Luka se ho pokusil obejít, ale delfín se znovu postavil naproti a pleskl ocasem do vody. Voda mu stříkala do obličeje.
Začala v něm narůstat panika. Plaval, ale delfín mu nedovolil se vrátit. Pak se Luka, vyčerpaný, zastavil a jen zíral na zvíře. To se točilo na místě a vydávalo krátké zvuky, jako by volalo.
A najednou uslyšel výkřik. Sotva slyšitelný – z dálky, ale zřetelně lidský. Ženský hlas. Dětský.
Otočil se a uviděl něco jasného, co se pohybovalo na vlnách na druhém konci zátoky. Červený nafukovací kruh. A ruce zběsile tlukoucí vodu.
„Ach, můj bože… tam je dítě!“ vydechl.
Delfín jako by pochopil a vrhl se vpřed. Luka ho následoval. Plaval z posledních sil a cítil, jak voda těžne, paže se mu křečí únavou.
Když plaval blíž, uviděl asi pětiletou dívku. Kruh se převrátil a ona se snažila ponořit. Lukovi se podařilo chytit ji za ruku. Dívka už byla vyčerpaná, tvář měla bledou. Otočil ji na záda a v tu chvíli ucítil, jak ho někdo jemně strká zespodu.
Delfín.
Šťouchl je, jako by jim pomáhal udržet se na hladině. Luka pádloval jednou rukou a dívku držel pevně. Vlny ho plácaly do obličeje, ale delfín se držel dál a nevzdal se ani na metr.
Dosáhli mělké vody. Muži z břehu se jim vrhli vstříc a vytáhli je na písek. Dívka zakašlala a pak se rozplakala. Matka padla na kolena a vzlykala.
A delfín… zůstal přímo u břehu. Pár vteřin stál ve vodě a pozoroval je. Luka vstal, přistoupil blíž a zvíře tiše pláclo ocasem o vodu – jako by se loučilo. Pak se otočilo a zmizelo v hlubinách.
„Dovedl tě k ní,“ řekla jedna z žen. „Věděl.“
Později záchranáři zjistili, že proud byl ten den klamný – silný vír ho stáhl do středu zátoky. Dívku strhlo během několika minut. Nikdo si toho nevšiml. Nikdo, tedy kromě delfína.
Od té doby Luka začal na to místo chodit každý den. Někdy se potápěl a slyšel tiché cvakání odněkud zespodu – jako by k němu někdo mluvil z hlubin.
A pokaždé, když vyšel na břeh, ohlédl se.
Protože jednoho dne, brzy ráno, když pláž ještě spala, znovu uviděl známou ploutev.
A vedle ní… malého delfína.
