Už tři dny sněžilo. Vítr mu řezal do obličeje jako čepel. Luka a jeho těhotná žena Emma se vraceli z města po prašné cestě, když auto zhaslo. Nejbližší vesnice byla deset kilometrů daleko. Její telefon ukazoval nulový signál, docházel jí benzín a venku zuřila plná sněhová bouře.
Emma si povzdechla a položila si ruku na břicho.
„Luko… Myslím, že to začíná.“
Podíval se na ni a zbledl. Vítr sílil, noc houstla, sníh zasypával pneumatiky. Zkusil znovu nastartovat motor, ale marně. Jen sípání motoru a ticho.
„Nemůžeme se dočkat.“ Luka otevřel dveře, do tváře ho udeřil chlad. „Musíme jít. Měla by tam být stará lesní chata, pamatuješ?“
Emma se sotva dostala ven. Její kroky se bořily do sněhu. Vítr jí hvízdal v uších. Po dvaceti minutách chůze sotva cítila nohy.
„Luko, nemůžu…“
Chytil ji za paže.
„Buď trpělivý. Ještě chvilku.“
Šli poslepu, dokud skrz vánici neuviděli tmavou siluetu – opuštěnou chatrč. Dveře se zasekly, Luka ramenem vyrazil prkno a oni vešli dovnitř.
Uvnitř byla zima, ale aspoň nefoukal vítr. Luka rychle rozdělal oheň, našel starý plášť a rozprostřel ho na podlaze. Emma těžce dýchala a chytala se za břicho.
„Luko, už jde…“
Byl zmatený, ale udělal, co mohl. Dal jí bundu pod hlavu, vařil nad ohněm sníh a hledal cokoli, čím by mohl pomoci. Venku vyl vítr – a najednou se uprostřed toho vytí ozval další zvuk – tichý, chraplavý, divoký.
Vlčí vytí.
Luka ztuhl. Pak – kroky za zdí. Těžké, pomalé. Vzal železnou tyč z krbu a postavil se před dveře.
„Teď ne… teď ne…“
Prkna zavrzala. Ve dveřích se objevil obrovský šedý stín. Vlk. Oči – žluté, ostražité. Nevrčel. Jen se díval.
Emma vykřikla bolestí. Luka udělal krok vpřed. Vlk se nepohnul. Jen tiše sklonil hlavu.
Minuty se vlekly jako hodiny.
Vřísknutí. Šepot. Pláč. A najednou – zvuk, který všechno přehlušil. Krátký, tenký, živý.
Pláč novorozence.
Luka zvedl dítě, zabalil ho do bundy. Emma se vyčerpaně usmála a zašeptala:
„Je naživu…“
A pak si Luka uvědomil – vlk stále stál u dveří. Stál. Díval se. Neodcházel.
Přistoupil blíž a zvíře trochu ustoupilo, ale neuteklo. Prostě si lehlo u vchodu a zakrylo si tlapky ocasem.
Tak strávili noc – rodina uvnitř, vlk venku. Vítr vyl, ale k chatrči se ani hláska nepřiblížila. Bylo to, jako by je ta bestie hlídala.
Když se rozednilo, bouře utichla. Luka vyšel ven. Vlčí stopy vedly hluboko do lesa. Vedle stop ležela stará kost – jako dar.
O několik hodin později je záchranáři našli. A když jim Luka řekl, že je vlk celou noc hlídal, nikdo tomu nevěřil.
Ale pak jeden ze záchranářů řekl:
„Zvláštní. Sníh kolem chatrče je nedotčený. Ani jedna zvířecí stopa, kromě jednoho kruhu – jako by celou noc chodilo a hlídalo.“
Od té doby se Luka každý rok v den narození syna vrací do té chatrče. Přinese kus masa a nechá ho u dveří. A pokaždé za úsvitu je sníh kolem něj ušlapaný.
Vlka už nikdy neviděl. Ale věděl: ten, kdo přišel v noci, nepřišel náhodou.
