Deštivé ráno. Autobusová zastávka byla plná lidí – někteří se choulili pod deštníky, jiní jen tak stáli, schoulení pod kapucemi. Když autobus zastavil, všichni spěchali dovnitř, strkali se a strkali, jako by na tom závisely jejich životy.
Poslední dorazila dívka – hubená, bledá, s berlí v ruce. Snažila se na nikoho nedívat a pomalu vyšlapala po prvním schodu. Řidič, mladý muž v bundě s kapucí, se na ni podíval v zrcátku a usmál se:
„Pospěš si, holka, tady neprovozujeme sanatorium!“
Lidé v autobuse mlčeli. Jen někdo na konci se zasmál – nervózně, rozpačitě. Dívka se zhluboka nadechla, sklopila oči a držela se madla a došla k volnému sedadlu. Sedla si. Neřekla ani slovo.
O pár zastávek později nastoupila do autobusu starší žena. Když dívku uviděla, usmála se a hlasitě, aby ji všichni slyšeli, řekla:
„Bože můj, drahoušku, konečně jsi to zvládla… Začínala jsem si myslet, že to po jedné noze nezvládneš. Děkuji, že jsi mě nepředjela.“
Řidič sebou trhl. Žena přišla blíž a narovnala se.
„To ona vytáhla mého vnuka zpod auta, když spadl na přechodu. Nebýt jí, byl by pryč.“
V autobuse se ozvalo ticho. Zdálo se, že i motor zpomaluje. Dívka se rozpačitě usmála, upravila si šátek a tiše odpověděla:
„Nic… Jen jsem byla náhodou poblíž.“
Řidič sklopil zrak. Už se nedíval do zrcátka. Když autobus zastavil, vystoupil, přešel k ní a řekl jen jednu věc:
„Promiň.“
Dívka bez odpovědi přikývla a šla k východu – stále se opírala o berli, ale s důstojností, kterou by si mnoho lidí zasloužilo trochu cviku.
