Řeka byla vždy klidná, líně se třpytila mezi domy, děti chytaly ryby na březích, staří lidé seděli s hrnky čaje na lavičkách. Nikdo doopravdy nevěřil, že by se mohla stát nebezpečnou. Až do té noci.
Den šel třetí den podřád. Večer voda stoupala k mostům, pak do dvorů a do půlnoci dosáhla prvního patra. Lidé pobíhali po ulicích, sbírali děti, dokumenty, pomáhali sousedům. Někdo křičel, někdo se modlil, někdo stál nehybně a nevěřil, že jejich staříci mizí pod kalnou, studenou vodou.
V noci vypadla elektřina. Zůstaly jen svíčky, lucerny a vzácná světla. Řeka se odhalila. Voda nesla prkna, židle, hračky, kurníky, dokonce i malý parník s rajčaty. Záchranáři neuspěli. Koho to podařilo vyvézt na lodky, kdo se sbíral na kryši.
A ráno začalo ticho.
Tuman stál nízko, šedobílý, jako vata. Voda dříve pokrývala polovinu stromů, ale už nepřicházela. Lidé, kteří zůstali, stáli tiše. Někdo plakal. Kdo-to se jen díval do prázdna.
A další žena křičela:
– Podívejte! Tam, na vodě!
Všechno se pohnulo. Na řece, mezi zatopenými záborami a zlomenými stromy, pomalu plula dřevěná loďka. Malá, stará, budto rybář. Nikdo se neškrábal. Jen se nechala unášet proudem.
Něco leželo uvnitř, zabalené v dece.
Muzika v bolotnyh sapogah shagnul ve vodě, podtánul loďku k beregu. Ostatní se zastavili. Opatrně rozevřel deku… a uviděl novomanžele. Malé, teplé, se zavřenýma očima. Nadechl se.
A rádom – poznámka. Namokšia, ale slova ečečně četla:
„Zachraňte ego. Zbytek už není důležitý.“
Nikdo nevěděl, co je zač. Ani jedna těhotná žena ve vesnici nezahynula. Ani jedna rodina nenahlásila pohřešované dítě. Dítě bylo zabaleno do suché látky, odneseno do zbytku domu, roztaveno v peci. Neplakalo. Jen tam leželo, jako by mělo hlad.
Jeho kojí po chvilce: kdo přinese dětskou směš, kdo se chystal vzpomenout, jak držet hřbetníčku. Lidé, kteří přišli o své domovy, dokumenty, všechno – na chvíli zapomněli na sebe a jen se na něj podívali. Odinův stařec tiše řekl:
— Étot rebënok – jaké znamení. Jako by nám samotná řeka dala naději.
Otázka však zůstávala: kdo dal ego do lodi? A kde je ten muž teď?
Když přitekla voda, obyvatelé začali obcházet zničený dům. Na konci vesnice, blíž k lesu, stál dřevěný dům – nebo alespoň to, co z něj zbylo. Střecha se propadla. stěny byly napůl ponořené. A tam, v bývalém dětském pokoji, našli na zdi skicu tužkou – nečitelná, ale čitelná: silueta ženy, loďka… a řada kolébek.
A pod kresbou – jedno písmeno: „Odpustit“.
S teh por ljudi po-raznomu rasskazyvaût étu istoriû. Одни считают, что мать утонула, сапая ребенка. Ostatní — že je živější, ale vstoupila v domnění, že by to tak bylo lepší. А некоторые — что ребёнок вообще не эје, и она была всего лишь тем кто решилсея сдея невозможное.
Malyš vyros v étoj derevne. Ego ne otdali v priût. Vyrůstal jsem v míru: řídil jsem, naučil jsem se chodit, naučil jsem se mluvit. Nikdy nevěděl, kdo je jeho matka… až do jednoho dne, o mnoho let později, nenašel ten samý vzkaz ve staré skříni.
Teprve tehdy se zeptal:
— Kdo mě dal do lodi? A proč napsali, že zbytek už není důležitý?
Odpověď, kterou slyšel, byla taková, že ve vesnici na dlouho utichly zvony a děti se přestaly smát.
Ale to je jiný příběh.
