Listopadový večer se snesl na šedou dálnici poblíž městečka Elsdorf v Německu. Lehký déšť se mísil s mlhou a světlomety projíždějících aut se ve vlhkém vzduchu rozmazávaly. Lidé spěchali domů a na chvíli se zdrželi. A nikdo by si nevšiml muže v roztrhané bundě a zablácených botách, nebýt ohlušujícího zvuku kovu narážejícího do kovu.
Starý modrý Volkswagen Passat dostal smyk v mokré zatáčce a vjel do protijedoucího provozu. Auto se převrátilo, narazilo do stromu a zastavilo na kraji silnice. Z rozbitého okna se valila pára a ozval se slabý výkřik.
První, kdo dorazil na místo, byl muž v ošuntělém oblečení. Jmenoval se Luka Weiss. Vlasy měl rozcuchané, bundu roztrhanou, džíny pokryté olejem a špínou – vypadal spíš jako bezdomovec než jako záchranář. Byl to ale on, kdo skočil k autu, roztrhl mu bezpečnostní pás a pokusil se dostat k řidiči. „Vydrž! Slyšíš mě?“ křičel a bušil do skla.
Za volantem ležel mladý muž, Philip Dorner, s obličejem zakrváceným a očima napůl zavřenýma. Luka se pokusil otevřít dveře, ale byly zaseknuty. Popadl kámen a začal rozbíjet sklo, řezal si ruce, dokud nekrvácely, ale pokračoval. Nakonec sklo povolilo. Luka Philipa opatrně vytáhl a položil ho na mokrou zem.
Kolem projížděla auta. Některá troubila, jiná natáčela, ale nikdo nezastavil. Jen o pár minut později vyjelo na silnici policejní auto. Vzduchem se ozývaly sirény.
„Pryč od těla!“ křičel jeden z policistů, inspektor Karl Hofmann, když viděl Luku klečet vedle zraněného muže.
„Žije! Pomozte mu!“ odpověděl zoufale Luka.
Policisté přiběhli, ale když uviděli muže ve špinavém oblečení, jak drží zakrváceného řidiče, vyměnili si pohledy. „Pokusil se ho okrást? Nebo ho napadnout?“ zašeptala policistka Erika Müllerová.
Zkroutili Lucovi ruce a nasadili mu pouta. Luca křičel, že jen chce pomoct, ale nikdo ho neposlouchal. Filipa odvezla sanitka – stále žil.
Zatímco Lucu nakládali do policejního auta, dorazilo několik dalších hlídek. Hasiči kontrolovali auto, záchranáři nastavovali infuze a Karl Hofmann ohledával místo činu. Najednou si všiml, že Luca nechal vedle auta tašku. Byla stará, plátěná a roztrhaná. Hofmann ji otevřel – a ztuhl.
Uvnitř byly:
lékařské rukavice,
obvazy,
lahvička s dezinfekčním prostředkem,
certifikát z kliniky v Jeně
a… lékařský diplom od chirurga na jméno Dr. Luca Weiss.
„Cože?“ řekl si tiše.
Přešel k poutům, sundal si je a poprvé se podíval na Luku. Na rukou měl staré jizvy od skalpelu. Na krku mu byla slabá stopa lékařského odznaku.
„Jste… lékař?“ zeptal se Karl.
Luka mlčky přikývl.
„Proč se tak… tváříte?“
Luka dlouho mlčel a pak tiše řekl:
„Pracoval jsem jako chirurg na klinice v Bonnu. Před rokem zemřela při nehodě moje žena Sofie. Přišel jsem pozdě na operační sál – a nikdy jsem si to neodpustil. Opustil jsem kliniku, začal cestovat… Ale pořád jsem lékař. A nemohl jsem jen tak projít kolem.“
V tu chvíli se k nám přiblížila Erika s bledou tváří.
„Pane inspektore… Nemocnice hlásila. Oběť… se probouzí k vědomí. A první věc, kterou řekl, byla: ‚Tento muž mi zachránil život. Bez něj bych zemřel.‘“
Karl se zhluboka nadechl. Na mokré obloze houkaly sirény přijíždějící sanitky. Vítr třepotal Lukovu roztrhanou bundu.
„Pane doktore Weissi… Chtěl byste nás doprovodit do nemocnice? Možná je vaše pomoc stále potřeba.“
Luka vzhlédl. Poprvé po dlouhé době se mu v očích objevilo světlo. Tiše odpověděl:
„Ano.“
A v tu chvíli nikdo netušil, že brzy vyjde najevo další pravda – ještě nečekanější než všechno, co se stalo na cestě…
