Brzké ráno se vznášelo nad starou ulicí v malém rakouském městečku Braunau am Inn. Z řeky se zvedala mlha a mokré dlažební kostky se leskly po nočním dešti. Prodejci právě stavěli své stánky, stavěli slunečníky a vykládali jablka, sýry a pečivo.
A mezi nimi – jako vždy – seděla ona. Jmenovala se Greta Lange, bylo jí 78 let. Malá, shrbená, v šedé vlněné šálě položila stejný košík na starý skládací stůl a vyložila ovoce. Ale ne obyčejná jablka a hrušky, ale podivné, nevídané – tmavě fialové plody, jako fíky, jen s jantarovou dužinou. Někdy byly zelené a žebrované, jako z pohádky. Nikdo jiný nic podobného neměl.
Prodávala je za almužnu – jedno euro za kus, i když všichni věděli, že kdyby byly exotické, stály by několikanásobně více.
„Paní Greto, kde takové ovoce berete?“ zeptala se Anna Krause, pekařka od vedle.
Stará žena se jen usmála. „Od mého vnuka. Nosí ho.“
Všichni si mysleli, že vnuk pracuje někde v zahraničí: Itálie, Řecko, kdo ví. Nikdo netušil, co se za tím skrývá.
Jednoho rána zastavilo u trhu černé auto s policejním znakem. Vystoupili inspektor Jonas Klein a strážnice Marta Vogel. Šli rovnou k Gretina stolu.
„Paní Langeová, musíme se vás zeptat na pár otázek. Prodáváte ovoce bez povolení?“
„Jen chci, aby děti jedly něco chutného a zdravého…“ odpověděla klidně.
Marta ale vytáhla z tašky fotografii. Bylo na ní vidět právě to ovoce. Ve zprávě se píše: „Objeveno v rezidenci Dr. Stefana Müllera. Experimentální skleník. Chybí 14 exemplářů. Vzácný hybrid, vypěstovaný pomocí genetického inženýrství. Vysoce toxický při nesprávné manipulaci.“
Jonas se na starou ženu zadíval:
„Chápete, že toto ovoce by se nemělo prodávat? Kde je skleník? Kde je váš vnuk?“
V tu chvíli Greta sklopila zrak. Její ruce, pokryté tenkou kůží, se třásly.
„Můj vnuk… Leon… on nenosí ovoce. Zmizel před třemi lety.“
„Jak zmizel?“
„Pracoval jako asistent u Dr. Müllera. Jednoho dne se domů nevrátil. Policie řekla, že prostě odešel. Ale já… našla jsem jeho deník. Bylo v něm uvedeno, kde je skleník. Šla jsem tam. A pokaždé… jsem přinesla pár druhů ovoce. Pokud to lidé zkusí, pak Leonova práce nebyla marná.“ Policie tomu zpočátku nevěřila, ale pak se vydala na adresu, kterou jim dal.
Za lesem, na pozemku starého panství, našli zchátralý dům. Za ním byl skrytý skleník. Skleněná kopule, zcela pokrytá mechem a prasklinami. Uvnitř byly desítky podivných rostlin, květiny s průsvitnými listy, stromy s černou kůrou a ty samé plody.
A na kovovém stole plesnivý zápisník. Na první stránce stálo: „Leon Lange. Osobní deník.“ Poslední zápis byl vybledlý, ale stále čitelný: „Pokud babička zjistí, že se projekt ruší, přijde o všechno. Pokud zmizím, ať alespoň ovoce zůstane…“
Greta byla zatčena na základě obvinění z nelegálního přístupu k soukromému majetku, distribuce biologicky modifikovaných rostlin a možného ohrožení zdraví. Lidé na trhu si šeptali: někteří plakali, jiní natáčeli na telefony. Když ji nakládali do auta, řekla jen:
„Neprodávala jsem… Sdílela jsem svou naději.“ Později experti zkoumali ovoce.
A pak se stalo to nejneočekávanější: jeden z profesorů, Dr. Lukas Werner, řekl: „Ať už tohle stvořil kdokoli… je génius. Na světě neexistují žádné podobné vzorky. A babička není zločinkyně. Je poslední, kdo zná cestu do zmizelé laboratoře.“
A město se náhle rozdělilo na dva tábory: ty, kteří požadovali její propuštění… a ty, kteří se obávali, že by toto ovoce mohlo všechno změnit.
