Byl to charitativní zimní ples – taneční sál starého panského sídla s křišťálovými lustry, vůní bílých lilií a tichým šustěním šatů na mramorové podlaze. Šla jsem vedle svého manžela, držela ho za ruku a měla jsem pocit, že se ani nedívá mým směrem. Všechno uvnitř mi říkalo, že je něco v nepořádku.
„Hned tam budu,“ řekl, když si všiml někoho v davu, a zmizel mezi hosty.
Zůstala jsem sama. Hudba hrála tiše, jako by zakrývala pravdu. A najednou – můj pohled padl doprostřed místnosti.
On.
Můj manžel.
A… ona.
Vysoká, štíhlá, ve stříbrných šatech. Tančili pomalý valčík – příliš blízko. Jeho ruka spočívala na jejím pase, prsty se pomalu dotýkaly látky jejích zad. Usmál se – úsměvem, který kdysi nosil jen pro mě.
Uvnitř mě zchladla krev. Prsty na mé pravé ruce jako by sahaly po prstenu.
Ale nepřiblížila jsem se. Nedělala jsem scénu. Jen jsem stála a dívala se – jako bych pozorovala život někoho jiného.
Když hudba ustala, naklonil se k ní a něco jí zašeptal do ucha. Zasmála se. A on… ani si nevšiml, že stojím pár kroků od něj.
Nadechla jsem se.
Vykročila jsem vpřed.
Teprve pak se otočil, uviděl mě – a ztuhl. Ale já jsem mlčela. Klidně, bez křiku, bez slz. Sundala jsem si snubní prsten.
Jemný kovový zvuk mramorové podlahy zněl hlasitěji než všechna orchestrální hudba.
Někdo zalapal po dechu. Někdo se odvrátil.
A on… tam stál. A neměl čas říct ani slovo.
Otočila jsem se, zvedla lem šatů a šla k východu. Bez ohlédnutí.
Ulice voněla sněhem a nočním vzduchem. Cítila jsem na kůži chlad – a uvnitř zvláštní lehkost. Jako bych se poprvé po dlouhé době mohla zhluboka nadechnout.
Za mnou se ozvaly kroky.
„Počkej!“ ozval se jeho hlas. „Všechno ti vysvětlím!“
Otočil jsem se. Uklidni se.
„Už to není nutné,“ řekl jsem. „Všechno jsi mi vysvětlil beze slov.“
A odešel jsem.
Druhý den se o plese mluvilo ve městě. Ale už mi to bylo jedno. Přede mnou leželo ticho, prázdný byt a nový život – bez lží, bez očekávání, ale s opravdovým záchvatem svobody.
A prsten… zůstal ležet na chladném mramoru té haly.
