Když bylo Lukovi šestnáct, pracoval na částečný úvazek v malém jezdeckém klubu za městem. Čistil stáje, nosil seno a někdy mu svěřovali péči o koně. Doma o tom zřídka mluvil, ale tajně snil o tom, že si jednou našetří na vlastního koně.
Jednoho chladného březnového večera uslyšel poblíž stáje tlumené hlasy klisny jménem Star. Chystala se porodit, ale něco se pokazilo. Veterinář se zamračil a tlumil hlas:
„Plod je v abnormální poloze. Pokud budeme otálet, zemře ona i hříbě. Musíme ji utratit.“
Majitel přikývl. Luka ztuhl. Nechápal, jak ho k nim nohy mohly donést.
„Počkejte… Zkusme to znovu. Prosím.“
Veterinář si těžce povzdechl, ale podal mu rukavice.
„Tak jí držte hlavu. A když to nevyjde, budete za to zodpovědní vy.“
Luka stál opodál, hladil Zvezdin teplý krk a něco jí šeptal – ne slova, jen zvuky, aby nezpanikařila. Veterinář a asistent zatahali za hříbě; klisna se třásla, vzduch byl plný páry a krve. Konečně se ozvalo slabé šustění. Na slámě se objevilo malé, mokré hříbě. Ale nedýchalo.
Luka prudce klesl na kolena, začal ho třít slámou, zahřívat ho dlaněmi a foukat do jeho drobných nozdr.
„Dýchej… prosím… dýchej.“
A – nadechl se. Nejdřív tiše, pak zoufale, jako by se držel života.
Tak se narodilo hříbě, které se jmenovalo Graham. Od toho dne k němu Luka chodil každý den. Naučil ho chodit na vodítku, upravoval ho, mluvil s ním jako s nejlepším přítelem. Graham rostl – a tíhl jen k němu.
V době, kdy bylo Lukovi dvacet, už pracoval jako trenér. Z Grahama se stal silný hřebec – tmavá srst, světlý ryšavý chlup na čele a neuvěřitelná loajalita. Ale pohádka netrvala dlouho.
Jezdecký klub začal trpět ztrátami. Majitel řekl:
„Promiňte, ale prodáváme některé koně. Včetně jeho.“
Luka prosil, nabízel mzdu, noční směny, všechno. Ale o týden později Grahama odvezl kamion. Luka ani nevyšel z domu – nemohl.
Pět let se nepřiblížil ke stájím. Přestěhoval se do jiného města a stal se automechanikem. Někdy se mu ale zdálo, jak Graham běží přes ranní pole, jeho dech se rozpouští ve vzduchu, jeho kopyta buší do země – a pokaždé se probudil s pocitem prázdnoty.
Jednoho pozdního podzimu jel zpátky po venkovské cestě. Mokrý asfalt, mlha, světlomety několika aut. Hudba z reproduktorů, myšlenky někde daleko. A pak za rohem zabočil kamion, smyk, brzdy řvaly, příliš pozdě. Luka trhl volantem, auto sjelo ze silnice, prorazilo svodidla a skutálelo se ze svahu.
Silný náraz. Zmačkaný kov. Zápach benzínu. Bolest na hrudi. Zkusil otevřít dveře, ale byly zaseknuté. Všude mlha. A najednou – zařehtání.
Myslel si, že si to jen představuje. Ale zvuk byl skutečný. Hlasitý, znepokojivý.
Z mlhy se vynořil kůň. Celý mokrý, z dechu se mu kouřilo, s tmavou hřívou. A – ta samá bílá hvězda na čele.
Graham.
Přiblížil se, praštil kopytem o dveře. Znovu. Luka sebral poslední síly, praštil ho ramenem a sklo prasklo. Graham ho zuby chytil za bundu a prakticky ho vytáhl ven.
O minutu později auto vzplálo.
Luka ležel v šoku na studené trávě, necítil ani bolest, ani zimu. Kůň stál opodál a zrychleně dýchal, jako by se také bál. Zvedl ruku a dotkl se jeho krku. Teplý. Živý.
Zastavilo cizí auto a lidé vyběhli ven s křikem. Luka se otočil, aby jim ho ukázal – ale kůň byl pryč. Jako by zmizel v mlze.
Od té doby každý podzim nechává mrkev u silnice poblíž lesa a říká do prázdna:
„Děkuji. Nezapomněl jsem.“
