Ráno bylo obyčejné. Šedá obloha, řídká mlha, vůně čerstvého chleba z pekárny na rohu. Marina nesla tašku s potravinami z obchodu a spěchala domů – její syn se chystal do školy a manžel už odcházel do práce. Všechno šlo jako obvykle. Dokud nedorazila k železničnímu přejezdu.
Tam, přímo u trati, stála holčička. Malá. Bosá.
Měla na sobě jen tenké šaty, rozcuchané vlasy, ruce sevřené na hrudi. A dívala se přímo na koleje.
Marina se zastavila, jako by narazila do zdi.
„Holčičko, proč jsi tady sama?“ zvolala a cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Dítě nereagovalo. Jen lehce otočila hlavu. Žádné slzy, žádný strach na tváři. Oči jí naplnilo podivné, chladné ticho.
V dálce už duněl vlak – do přejezdu zbývalo pět minut. Marina odhodila tašky a běžela.
„Můj drahý, nemůžeš! Uteč!“ téměř vykřikla.
Ale dívka udělala krok vpřed. Přímo ke kolejím.
Marina ji zvedla do náruče a odtáhla za zábradlí. Srdce jí bušilo v spáncích. Zabalila dítě do šály.
Odkud jsi? Kde je tvoje máma?
„Mami…“ zašeptala dívka. „Tam.“
A ukázala na malý domek poblíž starého přejezdu. Dřevěný, s olupující se barvou a rozbitým oknem.
Třesoucí se Marina ji tam vedla. Dveře byly pootevřené. Uvnitř byla zima, prázdná kamna, stará židle a dětské kresby na zdi.
A ticho.
„Mami?“ zavolala Marina. „Je tam někdo?“
Nikdo neodpověděl. Jen slabý průvan pohupoval závěsem. Na podlaze ležela dámská bunda a telefon s rozbitou obrazovkou. Dívka přišla a posadila se vedle ní, jako by to věděla.
„Odešla včera večer,“ řekla tiše. „Řekla, že se brzy vrátí.“
Marina cítila knedlík v krku. Její matka zřejmě nechala dítě přes noc v domě – bez světla, bez tepla. Ale proč dívka šla na přechod?
Vytáhla z kapsy malý kousek papíru – musel být zmačkaný už dávno. Bylo na něm napsáno dětskou rukou:
„Jestli tu nebudu, jdi na koleje – laskaví lidé tě tam najdou.“
Marina si zakryla ústa rukou. Nevěděla, kdo vzkaz napsal – její matka, nebo samotná dívka. Ale teď věděla jednu věc: dítě tam nechat nemohla.
Později, v sanitce, dívka celou dobu držela Marinu za ruku.
„Jsi teď taky matka?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Ano, drahoušku,“ odpověděla Marina. „Jsem teď matka.“
Než policie ženu našla, bylo už pozdě. Zemřela poblíž přechodu, tutéž noc, kdy šla pro pomoc – silnice byla zasněžená a ona zmrzla.
A teprve tehdy se ukázalo, že ta holčička tam stála celé dopoledne z nějakého důvodu. Čekala. Věděla, že jí matka slíbila, že se vrátí – a chtěla být první, kdo ji přivítá.
Dlouho poté Marina nemohla projet kolem toho místa. Pokaždé, když vlak zazvonil, si představovala tu malou postavu, jak tam v mlze znovu stojí – bosá, křehká, ale nekonečně věrná.
