Když se Daniel Mayer po téměř deseti letech v zahraničí vrátil do svého rodného města Silverlake, mnoho lidí to překvapilo – a okamžitě začalo spekulovat. Odešel mladý, ambiciózní, hledal práci a smysl života. A teď se vrátil – zralý, tichý… a ne sám.
S ním byla žena jménem Clara.
První detail, kterého si všichni všimli: její tvář byla celá pokrytá lékařskými obvazy. Čistými, úhlednými obvazy. Čistě bílá. Její tvář byla úplně skrytá – viditelné byly jen její oči: teplé, velké, hnědé.
Město bylo malé a zvěsti se rychle šířily.
—Nehoda? —Nemoc? —Nebo někoho skrývá pod obvazy?
Daniel nezacházel do detailů. Nastěhoval se do domu svých rodičů, začal ho rekonstruovat a každý den chodil s Clarou na procházky – do lékárny, do kavárny, do parku. Držel ji za ruku, klidně mluvil, vtipkoval. Ona nemluvila, ale psala si do zápisníku, někdy se usmívala očima a někdy se i tiše smála.
Navzdory obvazům na ní bylo něco překvapivě živého a jasného.
Jednoho dne seděla Clara sama na lavičce poblíž pekárny. Přistoupila k ní starší žena jménem Margaret – nejzvědavější žena v okolí.
Clara tiše přikývla, vytáhla zápisník a napsala:
„Přežila jsem požár. Podstoupila jsem řadu operací. Nemám nos ani rty – prozatím. Tohle jsou obvazy. Jsou dočasné.“
Margaret si to přečetla. Vzhlédla a s úsměvem řekla:
„Jsi statečná. A máš velmi laskavé oči.“
Od toho dne se lidé ke Clare chovali jinak. Nemluvila, ale komunikovala. Neukazovala svou tvář, ale byla upřímná a otevřená.
Později se ukázalo, že Daniel se s Clarou setkal ve Francii, na klinice pro oběti popálenin poblíž Marseille. Dobrovolně se přihlásil do mezinárodní organizace, kde pomáhal lékařům a pacientům.
Klára tam dorazila po hrozném požáru. Dům zcela vyhořel a zabil její rodinu. Lékaři nevěřili, že ještě někdy bude žít normální život – ať už fyzicky, nebo emocionálně.
Daniel jí ale zůstal po boku. Nejprve jako pomocník. Pak jako přítel. A pak jako někdo, kdo se zamiloval. Ne do její tváře. Ne do jejího těla. Ale do vnitřního světla, které v ní nezhaslo.
„Nezamiloval jsem se do jejího vzhledu,“ řekl jednou příteli. „Ale do toho, jak se dívá na svět, navzdory všemu, co ztratila.“
Uběhlo několik měsíců.
Klára už nenosila obvazy, ale speciální průhlednou masku. Doma si ji mohla sundat, volně se pohybovat po kuchyni, sázet květiny a učit se anglicky z dětských knih. Daniel pracoval na dálku jako programátor. Život byl klidný, ale naplňující.
Na jarním festivalu v Silverlake se Clara poprvé objevila bez masky. Měla na sobě lehký klobouk. Obličej měla zjizvený. Částečně roubovaná kůže, asymetrie, chybělo jí jedno obočí. Ale oči jí zářily. A nikdo se od ní nedíval.
Malý chlapec jménem Liam, syn místního pekaře, k ní přiběhl a dal jí květinu. Clara si klekla, vzala si ji, usmála se a pomalu si do ruky napsala:
„Děkuji.“
Skvělá Margaret, stojící opodál, zašeptala:
„Krása bledne. Jizvy zůstávají. Ale laskavost je věčná.“
V současné době Clara a Daniel stále žijí v Silverlake.
Clara pomáhá v místní klinice a podporuje ty, kteří se těžce zotavují ze zranění. Dokáže s nimi komunikovat beze slov. Už ne vždy nosí roušku. Ale i když ji nosí, lidé se nedívají na ni, ale skrz ni. A nevidí obvazy. Ne popáleniny. A živého člověka, který se vrátil k životu a stal se toho příkladem.
