Santa Fe, Argentina – město, kde večery voní jasmínem, sousedé se zdraví jmény a ticho se zdá věčné. Pro šestačtyřicetiletou Luján Erolesovou nebyl ráj někde daleko – byl hned za jejím domem, v její malé zahradě. Rostla tam máta a bazalka, jasmín šplhal po dřevěném oblouku a večer štěbetali cvrčci. Ale jednoho dne ji tato zahrada téměř přiměla pochybovat o vlastním zdravém rozumu.
Stalo se to na konci léta. Byl teplý den a Luján jako vždy vyšla před spaním zalít rostliny. Z listů kapala voda a vzduch byl plný vůně vlhké země. Chystala se vrátit domů, když si všimla něčeho tmavého, co leží v trávě poblíž záhonu máty.
„Větev?“ pomyslela si.
Ale „větev“ se náhle pohnula.
Luján ztuhla. Tvor se pomalu plazil po zemi – tlustý, tmavý, třpytivý v měsíčním světle. A pak ho uviděla: dvě hlavy. Obě se k ní najednou otočily. Dvě ústa, čtyři oči, žádný zvuk – jen chladný pohled.
„Dios mío…“ zašeptala. A pak vykřikla.
Celé sousedství se v noci sbíhalo.
Sousedé přibíhali, někteří s baterkami, někteří s holemi, někteří s telefony. Tvor se kroutil v trávě – jako by se probudila samotná noc. Starší soused zašeptal:
„To je znamení. Dvě hlavy znamenají potíže.“
Strach však nepřemohl zvědavost. S třesoucíma se rukama Luhan zapnul fotoaparát telefonu a přiblížil se. Objektiv odhalil všechno: šupiny, vzorek po těle, podivný záblesk v očích – téměř až příliš inteligentní.
A najednou – tvor zvedl obě „hlavy“ a otevřel čelisti. Nikdo neslyšel syčení. Místo toho se zemí prohnala vibrace – nízká, dunivá, jako by mluvila samotná země.
Dav ustoupil. A tvor zmizel ve tmě.
Video se stalo virálním. Ale Luhan tu noc nespal.
Nahrála nahrávku online – a ráno o její zahradě věděl celý svět. Lidé se hádali:
— mutace,
— temná magie,
— tajné experimenty.
Ale Luhan, která si video znovu a znovu prohlížela, si všimla něčeho zvláštního – jedna z hlav se zdála rozplynout ve vzduchu, sotva rozpoznatelná.
Iluze? Nebo… něco jiného?
Za úsvitu vzala lopatu a vrátila se na místo, kde seděl podivný tvor. Dlouho kopala – dokud konečně čepel nenarazila na něco měkkého.
Vytáhla ji třesoucíma se rukama.
Byla to housenka. Obrovská. Tlustá jako prst a téměř dlouhá jako dlaň. Na kůži měla stopy, které vypadaly nápadně jako oči… a dvě „hlavy“.
„Jen hmyz?“ zašeptala Luhan a nervózně se zasmála.
Ale smích rychle utichl. Protože housenka… hrála roli. V noci se kroutila jako had. A vibrace země – znovu. Jemné. Nepostřehnutelné. Ale skutečné.
Umístila ji do skleněné nádoby.
Sousedé se přišli podívat. Vědci poslali e-mail. Někdo říkal, že je to larva jestřába sloního. Ale nikdo, ani jeden člověk, nedokázal vysvětlit vibrace země.
A pak nastal večer.
Slunce zapadalo, když housenka náhle začala bít jako srdce. Její tělo se rozdělilo – a křídla se rozevřela. Motýl. Ale ne jako ti v učebnicích. Velký, tmavý, s červenými žilkami na křídlech.
Vznesla se do vzduchu. Země se znovu zachvěla. Květiny se otevřely, jako by se probouzely. Popínavé rostliny se táhly vzhůru. Zdálo se, že zahrada dýchá tímto tvorem.
A pak odletěl. Zmizel v noci.
Potom se všechno změnilo.
Sousedé měli zvláštní sny:
— lesy uprostřed pouští,
— řeky v suché zemi,
— zvířata, která už nechodila po zemi.
Luhan také snila. Její zahrada – ale nekonečná, živá, divoká. A tam, ve stínu jasmínu, se dvouhlavý tvor znovu pohnul.
Probudila se v tichosti. Vyšla bosá do zahrady. Tráva jí chladila nohy.
A najednou ucítila pod zemí lehké chvění.
Jako by někde hluboko, pod kořeny, stále tlukala křídla…
