Anna žila v malém dřevěném domku na okraji vesnice. To léto bylo nesnesitelně horké – vzduch byl nehybný, tráva zežloutla a nad domy se neustále vířily mračna hmyzu. Ale jednoho dne se zdálo, že se mouchy zbláznily. Bylo jich tolik, že se Anna budila s bzučením, zatímco na parapetech seděly desítky, ne-li stovky těchto odporných tvorů.
Zkusila všechno: zakrýt okna gázou, umýt podlahy octem, koupit lepicí pásku, dokonce i zapnout fumigátor. Ale mouchy se zdály být jejímu úsilí smát. Byly všude – na jídle, na stěnách, dokonce jí vlétaly do čaje.
„Takhle už nemůžeme žít,“ zašeptala jednoho rána, když zjistila, že mouchy se vyrojily nejen v kuchyni, ale i v ložnici.
Rada, která všechno změnila
Ten večer Anna v zoufalství napsala do místního chatu:
„Lidi, pomozte mi! Mouchy ovládly dům. Lepicí páska nepomáhá. Co mám dělat?“
O pár minut později odpověděla její stará sousedka Marta:
„Nastražila jsem past mého dědečka. Trvá to 5 minut. Do rána tam nezbude ani jedna moucha.“
Anna si skepticky odfrkla, ale Marta pokračovala:
„Vezměte plastovou lahev.“
„Uřízněte hrdlo a znovu ji vložte jako trychtýř.“
„Nasypte na dno cukr, přidejte trochu droždí a zalijte teplou vodou… nebo zkuste ocet, cukr a med.“
„Nechte to přes noc stát. Jen se nestarejte o to, co bude ráno.“
Anna se rozhodla, že to zkusí. „Horší to být nemůže,“ pomyslela si.
Noc čekání
Past stála na kuchyňském stole. V lahvi se ozývalo tiché syčení rozpuštěného cukru a droždí. Voněla sladce, lehce kysele – přesně tak, jak to mouchy milují.
Anna nemohla celou noc spát – vítr třepal okenicemi a za zdí bylo stále slyšet odporné bzučení. Probudila se za úsvitu – a první věc, kterou uslyšela… bylo ticho. Žádný zvuk křídel, žádná lepkavá špína na oknech.
To, co uviděla, ji donutilo ustoupit.
Anna opatrně vešla do kuchyně. Nejdřív si myslela, že se špatně doslechla. Ale ne.
Ani jedna moucha na stole.
Ani na parapetu.
Ani na lampě, kde obvykle sedávaly ve skupinkách.
Přiblížila se k lahvi – a ztuhla.
Uvnitř, na stěnách a ve sladké tekutině, se vznášely desítky, ba stovky much. Živé, mrtvé, lezoucí – ale všechny uvnitř. Už nelétaly po domě. ANI JEDNA nezůstala.
Anna cítila, jak jí po kůži naskakuje husí kůže.
„Fungovalo to…?“ zašeptala tiše.
Druhý den ráno se sousedé ptali jen na jednu věc.
Anna vynesla lahev ven, aby ji vyhodila. Ale Marta se jen zasmála:
„Nevyhazuj to. Prostě si udělej nové. Bude se ti to hodit.“
„Proč?“ zeptala se Anna překvapeně.
„Protože mouchy jsou jen začátek. Vždycky tíhnou tam, kde se má objevit něco horšího…“
Anna se tázavě podívala na sousedku. Ale Marta se jen vědoucně usmála.
Od toho dne se mouchy znovu neobjevily. Ale o týden později se Anna v noci probudila z podivného šustění pod verandou… a uvědomila si, že Marta měla pravdu.
