Severní vesnice Lindward stála na okraji lesa a nekonečného zamrzlého jezera. V zimě tu bylo všechno ticho – vítr hučel nad zasněženou plání, střechy byly pokryté ledem a okna domů zářila žlutým teplem kamen. Lidé chodili brzy spát a po západu slunce se jen zřídka vstávali – v těchto lesích strašilo příliš mnoho podivných věcí.
Ale za onoho lednového úsvitu, kdy mráz zmrazil vzduch tak silně, že se mu dech zdál jako sklo, lovec Eric Holm vzal pušku a batoh a zamířil do lesa. Chystal se zkontrolovat pasti poblíž starého potoka, který se vléval do jezera. Vítr utichl a sníh se třpytil v bledém slunci.
Šel svou obvyklou cestou – dokud neuviděl něco zvláštního.
Na bílé hladině jezera, blíže ke středu, byl sníh stlačený do řady. A v něm byly jasné, hluboké otisky bosých lidských nohou. Malé, jako by ženské. Šli z lesa… přímo přes led.
Eric se ohromeně zastavil.
„Kdo… v téhle zimě… bos?“
Myslel si, že někdo potřebuje pomoc. Ale jak se blížil, ztuhl: mezi stopami nebyla ani jediná stopa boty ani saní. Jen bosé nohy, otisky až po každý prst, až po praskliny v kůži.
Šel za nimi. Bylo to děsivě tiché – jen sníh mu křupal pod botami. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Stopy nekončily u břehu.
Neodbočovaly.
Nezmizely.
Vely přímo pod led.
Kde stopy udělaly svůj poslední krok, byl led čistší než okolí. Prosvítala černá voda. Podledová hladina jako by dýchala. Eric si klekl a přejel rukou po hladině.
Chlad. Jemné křupnutí.
A najednou – uviděl.
Pod ledem, hned vedle jeho dlaně… ležela ruka. Bledá. Zmrzlá. Prsty byly přitisknuté ke spodní straně ledu, jako by se někdo zespodu snažil uniknout.
Eric se zhroutil dozadu, srdce mu bušilo v krku. Vstal a běžel k vesnici.
Toho večera se k jezeru vrátili starší vesnice, pastor, několik mužů a sám Eric. Stopy však byly pryč – jako by je smetl vítr. A pod ledem žádné tělo, žádná ruka.
Všichni se rozhodli, že je to jen jejich fantazie. Mráz, únava, hra světla.
Všichni – kromě staré Ingrid, která bydlela hned u lesa.
Řekla:
„Tohle není nový příběh. Každou zimu někdo chodí po ledu… bos. A pod ledem není voda. Někdo poslouchá.“
„Kdo?“ zeptal se Eric.
Stará žena neodpověděla. Jen se dívala na jezero s takovou touhou, jako by věděla, kdo tam volá lidi.
Následující noc Eric nemohl spát. Jeho myšlenky hořely jako mráz. Vzal si lucernu a kožich a vrátil se k jezeru.
Sníh křupal tišeji. Měsíc ozářil ledový povrch mléčným světlem.
A najednou…
Uviděl to znovu.
Stopy.
Stejné bosé stopy. Čerstvé. Jako by tudy právě někdo prošel.
Ale tentokrát… vycházely zpod ledu – zvenčí.
