Toho dne se osmiletý Arťom jen tak procházel po okraji lesa.
Miloval sbírání šišek, prohlížení hmyzu a nosení domů „nálezů“ – třeba zajímavě tvarovaný kámen, možná hůl podobnou meči.
Ale tentokrát bylo všechno jinak.
Pod keřem, kde obvykle rostly houby, zahlédl želvu. Malá, s hladkým krunýřem pokrytým podivným vzorem, tiše seděla mezi mechem.
Arťom ji opatrně zvedl a odnesl domů s tím, že ji ukáže rodičům.
„Podívej, mami! Je to doopravdy!“ zvolal radostně a položil želvu na trávu na dvoře.
Ale jakmile se Arťom otočil, zvíře se bleskově posunulo po zemi.
Želva se nepohybovala pomalu, jako v kreslených filmech, ale tak rychle, že pes Barsik, který stál opodál, nestihl zareagovat. Jen štěkl a ustoupil, překvapeně se dívaje na nového „hosta“.
Chlapec zavolal rodičům, ale když vyšli ven, želva už zmizela za plotem.
Nalezli ji až o několik hodin později – u rybníka, desítky metrů od domu.
Zoologové, když viděli fotografii, byli ohromeni:
„Toto je vzácný druh bahenní želvy se silnými svaly na zadních končetinách. Dokážou se pohybovat rychleji než běžné druhy, zvláště pokud cítí nebezpečí.“
Arťom si je ale jistý, že to není jen rychlost.
Říká, želva otočila hlavu a podívala se mu přímo do očí, jako by chápala, že ji nechce zadržovat.
Teď chlapec k rybníku chodí často.
A pokaždé vidí zpod vody vykukovat známý lesklý krunýř – jako pozdrav od starého přítele.
