Emma se otřásla chladem a ostrým světlem. Bylo 6:02 ráno. Deka už ležela na podlaze a její tchyně Margaret stála nad ní s rukama v bok. Její hlas byl chladný, tvrdý, jako kov:
„Vstávej, lenochu! Mám hlad! Jak dlouho se můžeš jen tak povalovat?! Doma je nějaký muž a ty pořád spíš!“
Emma si instinktivně přikryla břicho. Šest měsíců těhotenství, bezesná noc kvůli bolestem zad… a pak se tohle stalo znovu. Vedle ní spal její manžel Lucas. Ani se neprobudil – jeho matka chodila po domě jako královna a dovolila jí všechno.
„Margaret… Je mi špatně… Sotva jsem spala…“ zašeptala Emma.
„Těhotenství není nemoc! Mám tři děti a pořád tvrdě pracuji. A ty jen spíš a lituješ se. Vstaň a udělej snídani!“
Emma se pomalu zvedla, nohy se jí třásly. V kuchyni krájela chléb, když měla pocit, jako by se vzduch vytratil. V uších jí hučelo, před očima se jí mihly hvězdy.
Margaret, stojící u sporáku, líně řekla:
„A žádné drama, rozumíte? Zhluboka se nadechněte a pusťte se do práce. Mám ráda dobře propečená vejce.“
Emma chtěla odpovědět… ale místo toho jí někdo talíř vytrhl z rukou. Talíř se roztříštil. Opřel se o stůl a pomalu sklouzl na zem.
„Jé, už to jde! Zase předstírá!“ odfrkla si její tchyně.
V tu chvíli se ve dveřích objevil Lucas. Ospalý, rozcuchaný, ale v jeho očích bylo něco nového.
„Co se tu děje?“
Margaret mávla rukou.
„Tvoje žena se zase povaluje! Mám hlad, ještě jsem ani neporodila a ona se už svíjí!“
„Dost.“
Zvuk „dost“ oba ztichl.
Zvedl Emmu a posadil ji na židli.
„Necítíš se dobře? Dýchej, jsem tady.“
„Lucasi! Takhle se mnou nemluv! Jsem tvoje matka!“
„A tohle je moje žena. A matka mého dítěte.“
Zavolal lékaři.
Dr. Harrison dorazil za 25 minut. Její krevní tlak byl velmi nízký.
„Stres. Nebezpečný. Potřebuje odpočinek. Žádný křik. Žádné domácí práce. A žádný emocionální tlak.“
Margaret tam stála, bledá. Lékař se na ni přísně podíval:
„Jestli chceš vnouče, nech ji být. Nebo to sám nahlásím sociálním službám.“
Když lékař odešel, v domě bylo hrobové ticho.
Lucas přistoupil k matce a poprvé v životě řekl:
„Mami, volba je jednoduchá. Buď budeš bydlet s námi – ale respektuj Emmu.“ Nebo ti pronajmu byt. A budeme bydlet odděleně.
Margaret se odvrátila. Neodpověděla. Ale poprvé neřekla ani slovo.
Toho večera přišla k Emmě s tácem polévky v ruce.
„Já… nevím, jak to mám udělat. Ale jíst. Musíš.“
Ne omluva. Ale začátek.
O tři měsíce později se narodila holčička – Sofie. V porodnici stála Margaret u okna, dívala se na svou vnučku – a tiše řekla:
„Taky jsem se bála, když jsem byla těhotná s prvním dítětem. Jen… nikdo mě nechránil.“
Emma se na ni podívala a uvědomila si, že se něco změnilo.
Teď Margaret nosí ráno čaj. Nekřičí. Někdy pomáhá s postýlkou.
A jednou v noci se Emma probudila tichým šepotem:
„Pst, zlato… Babička je tady…“
Emma si to ráno stále pamatuje – zimu, deku na podlaze a slova „Vstávej, lenochu.“
Ale pamatuje si také Lucase, který před ní poprvé stál.
A jak se nakonec vynořila jedna věta: nikdo nemá právo rvát deku z těhotné ženy. I když je to její matka.
