Nikdy jsem si nemyslela, že obyčejné dveře mohou být tak děsivé. Ale všechno to začalo v okamžiku, kdy jsem je poprvé uviděla – malá holčička v šedém kabátě, se dvěma tenkými copy a starým plyšákem v ruce. Prostě stála u mých dveří a dívala se na ně, aniž by zazvonila. A pak se prudce otočila a utekla.
Bydlím v soukromém domě na okraji města. Sousedé jsou daleko, ulice je tichá. Nejdřív jsem si myslela, že mám špatnou adresu. Ale druhý den – znovu. Ráno. A znovu – pohled na mé dveře, plyšáka svíraného v rukou a běh.
Třetí den jsem už čekala. Slyšela jsem lehké kroky na štěrku, podívala se z okna – tam byla zase. Stála. Dívala se. Chvíli stála. Pak – utíkala. A pokaždé – tiše.
Čtvrtý den jsem to už nemohla vydržet. Otevřela jsem dveře, ale dívka okamžitě utekla. Zakřičela jsem: „Počkejte! Chcete něco?“
Zastavila se těsně u brány. Otočila se. Dívala se na mě, jako by žádala o pomoc a zároveň se jí bála. Ale neřekla ani slovo.
Rozhodla jsem se to nechat být. Možná to byla hra? Možná byli její rodiče poblíž? Ale když přišla znovu pátý den – tentokrát v dešti, s mokrými botami – nemohla jsem to vydržet. Vyšla jsem ven a tiše řekla: „Neudělám ti nic zlého. Pokud potřebuješ pomoc, stačí říct.“
A poprvé promluvila. Sotva slyšitelně:
„Ach… teto… tvé dveře… jsou stejné.“
Nerozuměla jsem:
„Cože – stejné?“
Sklopila oči:
„Jako její.“
Další den jsem zavolala policii. Ano, možná to znělo hloupě – „u mých dveří stojí dívka.“ Ale uvnitř jsem cítila, že to není jen dětská hra.
Policie dorazila a mluvila s ní. Dívka mlčela. Pevně se držela své hračky – otlučeného králíčka s jedním okem. Podařilo se jim zjistit jen její jméno – Mila. Čtyři roky.
Když ji vezli domů, zaslechl jsem rozhovor a všemu jsem porozuměl. Její matka… zmizela před dvěma měsíci. Toho rána odešla do práce a už se nevrátila. Jen její telefon našli v lese nedaleko odtud. Její otec pil a nehledal ji. Holčičku si téměř nikdo nevšiml.
A teď – to nejhorší.
Ukázalo se, že dům, kde bydleli, byl téměř přesnou kopií mého. Stejné dveře. Stejný odpadkový koš u verandy. Dokonce i stejný prasklý levý schod. Holčička tam chodila každý den… a zaklepala. Co když jí otevře matka?
Ale pak se odstěhovali, prodali dům. A ona našla podobný. Můj. A pořád doufala: možná je tu její matka.
Nevěděl jsem, co říct. Seděla v mé kuchyni, hřála si ruce nad šálkem čaje a šeptala:
„Musí někde být… že?“
A ten večer, když policie odešla, nechala u dveří svého králíka. A ona řekla:
„Jestli přijde máma, dej jí to… vždycky s ní spal.“
Stál jsem tam a nemohl jsem zadržet slzy.
O týden později byla Milina matka skutečně nalezena. Neživá. Ve staré studni za městem. Dlouho ji hledali. Našli ji náhodou – když si místní žena stěžovala na zápach.
Policie to dívce hned neřekla. Přišla za mnou, protože věděla, že tu zase bude.
Sám jsem jí tu zprávu sdělil. Tiše. Bez dalších okolků. Poslouchala a mlčela. Pak prostě přešla ke dveřím a tiše na ně položila ruku.
„Ještě přijdu,“ řekla. „Najednou… najednou uslyší.“
Od té doby opravdu někdy přijde. Sedí na schodech. Tiše. Nevyháním ji.
A pokaždé, když odchází, vidím toho samého zajíce ve škvírě pod dveřmi. Takže tam byla.
A najednou věřím, že matky… i když odejdou, stejně si najdou cestu zpět tam, kde se od nich očekává.
