Věděla jsem, že můj kůň Rain je výjimečný. Vyrůstali jsme spolu: já jsem se učila chodit a on stát. Ale během těhotenství jsem si všimla něčeho, co mi připadalo téměř lidské.
Každé ráno, když jsem přišla do stáje, Rain mi přiložil své obrovské, teplé ucho na břicho a tiše chrápal, jako by naslouchal. Někdy dýchal tak tiše, že se miminko ve mně začalo hýbat. Všichni se smáli:
„Vypadá to, že se z něj už stala chůva!“
Usmála jsem se. Dokonce jsem ho navštěvovala častěji než doktora – cítila jsem se s ním klidně.
Ale jednoho dne se všechno změnilo.
Byl konec šestého měsíce. Do stáje jsem přišla jako vždy – s jablkem v ruce a lehkou únavou v těle. Rain mě přivítal tichým zařehtáním, ale najednou… ztuhl. Jeho nozdry se rozšířily. Uši se mu zploštily. Začal nervózně dupat kopytem o zem.
„Hej, chlapče, co se děje?“ natáhla jsem se k němu.
A pak mě náhle – silně – udeřil hrudí a odhodil stranou. Ne kopytem, ne zuby. Ale tak silně, že jsem spadla na seno, aniž bych se stihla nadechnout.
Vykřikla jsem – spíš šokem než bolestí.
Přiběhl ženich a chytil Rain za otěže:
„Co to děláš, ty bestie?! Je těhotná!“
A on… jen dupal kopytem o podlahu a zaržál, jako by někoho volal.
O minutu později jsem začala cítit tahavý pocit v podbřišku. Kontrakce? Ne. Ale bolest – ostrá, neznámá, studená. Převezli mě do nemocnice.
Lékařova diagnóza byla jako rána:
„Vnitřní krvácení. Začínající odtržení placenty. Ještě by bylo pozdě.“
Okamžitě mi napojili infuzi. Lékaři mluvili tiše, ale slyšela jsem:
„Kdyby ji teď nepřivezli, ani matka, ani dítě by možná nepřežili.“
Ležela jsem tam, zírala do stropu a cítila, jak všechno ve mně chladne. A pak jsem si vzpomněla, jak mě on – Rain – strčil… tam, kde to bolelo nejvíc. Ne do břicha. Do boku. Přesně tam, kde problém začal.
Neútočil. Zastavil mě. Strčil mě, aby se zachránil.
Když mě propustili, šla jsem nejdřív za Rainem. Stál klidně, jako by se nic nestalo. Přešla jsem k němu a on – jako vždy – mi přiložil ucho na břicho. Ale tentokrát… tišeji. Opatrněji.
„Věděla jsi… že jo?“ zašeptala jsem.
Tiše si odfrkl. A v tu chvíli dítě ve mně koplo, jako by to také slyšelo.
O tři měsíce později se narodila holčička. Zdravá. Silná. Pojmenovali jsme ji Reina, po té, která slyšela její tlukot srdce dřív než kdokoli jiný.
A doktor později řekl:
„Zvířata někdy cítí věci, které my svými přístroji ani myslí neslyšíme.
Někdy nás zachrání jen člověk.“
