Každé ráno se školní jídelna plnila známým hlukem – cinkáním hrnců, vůní čerstvého chleba a hlukem dětí z chodby.
Kuchař Ivan přišel dříve než všichni ostatní – v šest hodin ráno. Nejenže vařil; znal každé dítě jménem.
Věděl, kdo si žádá o druhou porci, kdo se škubl, když jedl ovesnou kaši, a kdo vždycky tiše seděl v rohu a jedl rychleji než všichni ostatní.
Ivan nikdy nevyhazoval zbytky. Každý den nalil další porci polévky – husté a horké, jako doma – a postavil ji na okraj stolu u okna.
„Jen pro případ,“ říkal, i když nevěděl, pro koho je to zvláštní příležitost.
Toto trvalo týdny. Někdy miska zůstala nedotčená, někdy zmizela, když se Ivan otočil. Všiml si jen, že někdo opatrně vrací lžíci, jako by s úctou.
Jednoho zimního dne, kdy byla škola po vyučování téměř prázdná, Ivan zůstal déle. Venku mrzlo, okna byla zamlžená a najednou uviděl štíhlou postavu, jak kolem probleskla.
Vyšel na verandu. Stál tam chlapec asi osmi let v obnošené bundě a s batohem, který mu zjevně podal někdo starší. Držel v ruce stejnou misku.
„Ty… ty jsi snědl mou polévku?“ zeptal se Ivan tiše.
Chlapec přikývl.
„Promiň, já jen… nejsem zloděj. Jen někdy… doma není večeře.“
Kuchař si dřepl.
„Kde jsou tvoji rodiče?“
„Máma pracuje do pozdních hodin. Táta tu není. Chodím sem jen někdy po škole. Vracím misku, abys nemyslel…“
Ivan neodpověděl. Jen vytáhl z kuchyně balíček – chléb, ovoce a horký čaj v termosce.
„Tak od zítřka tohle bude tvoje večeře. Ale slib mi, že se už nebudeš schovávat.“
Chlapec přikývl a poprvé se usmál.
Od té doby začal Ivan přicházet o půl hodiny dříve – ne proto, že by musel, ale proto, že na něj někdo určitě čekal.
A každý den postavil na okraj stolu tu samou misku – jenže teď nikdy nebyla prázdná.
