Nikdy by mě nenapadlo, že jednou poděkuji kočce za to, že mi zachránila život. Byl typický březnový večer, šedivý a chladný. Plánoval jsem odejít brzy do práce – chtěl jsem se dostat do kanceláře dřív než všichni ostatní a dokončit zprávu. Už jsem si oblékl bundu a popadl klíče, když můj kocour Baron seděl přímo u dveří a zíral na mě. Nepředl, neprosil o vstup – jen tam seděl a díval se.
„Pusť mě dovnitř,“ řekl jsem mu. Najednou se prohnul v zádech, načechral ocas a… začal syčet. Na mě! Za šest let se takhle nikdy nechoval.
Snažil jsem se ho odstrčit, ale zaryl mi drápy do pantoflí. Při druhém pokusu mě bolestivě kousl do ruky. Byl jsem zmatený, naštvaný, ale něco ve mně jako by říkalo: „Zůstaň.“
Povzdechl jsem si a hodil klíče na poličku.
„Dobře, Barone, pět minut.“ — A šel do kuchyně nalít si čaj, zatímco kočka se už klidně usadila u dveří, jako by se nic nestalo.
Neuběhlo ani deset minut. A najednou… taková rána, že se zdi otřásly. Řev, tříštění skla, na dvoře se spustil alarm auta. Běžel jsem ke dveřím – z škvíry se valil kouř.
Náš dům explodoval.
Okna mezi patry byla vybitá, dveře do prvního patra shořely, podestu pokrývaly rozbité dlaždice a kov. Stál jsem přitisknutý ke zdi a nemohl dýchat. V hlavě mi bušilo jen jedno: kdybych tehdy vyšel ven, byl bych hned tam.
Sousedé panikařili, všichni utíkali ven, někteří v županech, někteří bosí. Někteří křičeli, někteří volali sanitku. Hasiči dorazili do pěti minut. Říkali, že to musel být výbuch plynu v bytě v prvním patře. Žena, která tam bydlela, se dokázala ven dostat – cítila zápach, ale nestihla sousedy varovat.
Stál jsem tam a držel kočku. Třásl se. Zdálo se, že ho to taky vyděsilo, ale díval se na mě, jako by věděl, co udělal.
Všechno potom bylo jen rozmazané. Hasiči, policie, výslechy, evakuace. Budova byla částečně uzavřena a my jsme byli dočasně ubytováni ve škole/školce naproti ulici. Ale jednu věc jsem nemohl dostat z hlavy: Baron mě nejen držel venku – zachránil mě. Už to vycítil.
O pár dní později, když nás pustili dovnitř, abychom si vyzvedli věci, jsem potkal tu samou ženu z prvního patra. Kouřila u vchodu, ruce se jí třásly. Zeptal jsem se, co se stalo. Podívala se dolů:
„Chtěla jsem otevřít dveře, zakřičet na lidi… ale všechno se stalo příliš rychle. Kdybyste tehdy vyšel ven…“
Nedokončila. Ale oba jsme všemu rozuměli.
A víte, co je divné? Den před výbuchem mě Baron celý večer sledoval. V noci nespal, seděl u okna a díval se dolů na vchod. Zasmála jsem se: „Cože, přihlásil ses na noční hlídání?“ Ale on prostě mlčel a čekal.
Už se nesměju.
Teď, když sedí u dveří, nehádám se.
