Jezero Silverlake se vždycky zdálo klidné. Brzy ráno byla voda klidná, po hladině se vznášela mlha a jen šplouchnutí vesla narušovalo klid.
Farmář Daniel Hale, který se po rozvodu a ztrátě práce vrátil do své rodné vesnice, se vydal na ryby, stejně jako v dětství. Zdálo se mu, že jezero je jediné místo, kde ještě může dýchat.
Sáhl dolů, aby vyprostil síť, která se zachytila o zádrhel… ale místo dřeva jeho prsty uchopily něco studeného, těžkého a podivně měkkého.
Daniel zatáhl a z vody se pomalu vynořila obrovská želatinová hmota, jako spleť bublin a průsvitné kůže. Tvor mu visel z ruky, třpytil se na slunci a uvnitř se třpytily tisíce drobných kuliček – jako vajíčka nebo embrya.
„Sakra… co to je?“ zašeptal.
Fotografie, kterou pořídil telefonem, se během několika hodin rozšířila po internetu.
Následující den k jezeru dorazili muži v bílých oblecích a černých SUV. Představili se jako zaměstnanci Ekologické agentury/Agentury pro životní prostředí, ale jejich vybavení neslo označení, která Daniel vídal jen u vojenského personálu.
S nimi byla bioložka Dr. Emily Carterová, tichá žena s unavenýma očima. Prozkoumala nález – nyní v laboratoři státní policie – a řekla jen jednu věc:
„Toto… není jen organismus. Je to struktura. Roste. Na něco… čeká.“
Mikroskop odhalil obraz:
ne řasy, ne rybí jikry;
buňky – šestiúhelníkové, uspořádané v dokonalé mřížce, jako plástev, ale vyrobené z proteinové chrupavky;
v každé z nich – mikroskopický tlukot srdce.
O tři dny později se jezero změnilo. Voda se oteplila. V noci se nad hladinou objevila načervenalá záře, jako by někdo dýchal pod hladinou.
Rybáři říkali, že slyšeli tiché hučení, jako motor… ale nevycházelo z břehu, ale z hlubin.
Daniel ho začal slyšet i doma.
A někdy – šepot.
Ne slova. Jen volání. Tlumený hlas vody.
„Slyšíš to taky?“ zeptala se Emily jednoho dne, stojící u břehu.
„Ano.“
„Není to volání o pomoc…“
„Jaké?“
„Pozvání.“
Šesté noci byla mlha obzvlášť hustá. Daniel se probudil s pocitem, že se dům třese. Vyběhl k jezeru – a uviděl:
Celý břeh byl pokrytý skleněnými kokony, přesně jako ten, který vytáhl. Jenže teď dýchaly.
A ze středu jezera se vynořilo něco tmavého a kulatého, jako víko obří studny.
Emily stála na mostě, bledá a bosá, jako by kráčela ve snu. Když se ji Daniel pokusil zastavit, jen se na něj podívala prázdnýma očima a zašeptala:
„Probouzejí se. Nejsme první. A nebudeme poslední.“
Vstoupila do vody.
A voda se rozestoupila, jako by ožila, a vpustila ji dovnitř.
Tělo se nikdy nenašlo. Armáda odešla a prohlásila jezero za uzavřené „kvůli toxickým řasám“.
A Daniel každou noc slyší šepot vody. Vidí průhledné kokony plující k břehu. A ví: to, co poprvé zvedl, nebyl objev. Byla to výzva.
A někdo z hlubin stále odpovídá.
